Maďarsko 2008

Skončili poslední závody a začala sezona treninků a regenerace, a tak jsme se 7.11 dobře naladěni a špatně zapakováni sešli na AN ve Zlíně abychom se, jako každý rok, jeli společně regenerovat do Maďarska.

Cesta autobusem proběhla v pořádku, a to i přes počáteční problémy s místy k sezení, naštěstí na poslední chvíli pár lidí nejelo, jinak by si neměli kam sednout, protože v zadu se místo čtyř sedadel nacházeli dva stolečky.

Když jsme se odpoledne dokodrcali (i když toto slovo není zrovna to pravé pro luxusní autobus) do Budapešti, rozprchli jsme se od autobusu na všechny strany. Jedni se rozhodli sednout si do parku a něco zbaštit, další se zase šli projít po městě (při té příležitosti někdo Dagmule ukradl peněženku) a ti nejchytřejší J jako Anička, Dášenka, Michal, Jirka, Johan, Štěpánisko, Janinka, Řízix a já se šli rovnou na dvě hodiny vyčvachtat do Szechéniyho lázní. A musím říct, že žádná lepší varianta nemohla existovat.

Mělo to jen maličkou chybičku. U autobusu, kde jsme potom čekali na všecky ostatní, než přikvačí z lázní, byl takový podivný umělecký výtvor. Byl osvětlený takovými těmi světli zabudovanými do země a některá z nich byla trochu zmizelá, takže ve výtvoru (kde se mimochodem dalo probíhat prostředkem) byli dvě takové pasti na slonisko (a tma jelikož zmizelá světla toho moc nenasvítí). A aby toho nebylo málo zdálo se, že do těchto pastí na sloniska chodili na záchod všichni místní bezdomovci.

A tak se Michalovi napřed povedlo sednout si na jistým M.S. prochcané sedadlo a následně se nohou zabořit do jedné z těchto pastí. Měl štěstí, že nezahušel do té s hustou výplní.

Řekli byste, že na jeden večer už je toho až příliš? Ano, ale to by s námi nemohl jet Zbyňa. Ten totiž pařil se svými přáteli již ve čtvrtek a celou cestu v autobuse, a tak se není čemu divit, že se nedostavil na odjezd autobusu.

Nejhorší na tom všem bylo, že naposledy byl spatřen na nejvyšším stupínku v 60° páře, a tak se o něj jeho rodina (až na vyjímky) docela bála (mě to bylo celkem jedno…) zatímco celý autobus se řehtal na jejich účet. Když po půl hodině konečně dorazil, málem se ani neomluvil, a ani to nebylo slyšet, protože byl neuvěřitelně vysmátý (ještě z toho bylo boží dopuštění…) a celý bus ostatně taky.

Aby toho nebylo málo…Konečně jsme se dostali na ubytování. Hmm. Co si představíte pod tímto pojmem? Cokoli, ale rozhodně ne to, co na nás čekalo po tom, co jsme půl hodiny čekali na přidělení klíče a vyjeli do šestého patra neuvěřitelně strašidelným výtahem, do kterého jsme se se svými věcmi málem nevešli.

Když Řízek otevřel dveře do našeho pokojíčku jediné z čeho sem měla radost bylo umyvadlo. Vůbec jsem si nevšimla toho že holky přestali mluvit a že smích je rychle přešel. Opravdu jediné co mě zajímalo bylo umyvadlo do kterého jsem rychlostí blesku vhodila svou botu a své kalhoty. (Možná vám to ještě nedošlo, ale já zahučela do té druhé díry po světle a také jsem měla to štestí tekutého obsahu…). Až po očistné kúře těchto dvou věcí jsem se začala rozhlížet po pokoji.

Čtyři rozmlácené židle a dva podobně vyvedené stoly. Dvě patrové postele s kovovou konstrukcí, ale bez schodů a bez zádržných šprušlí. Doteď se divým že Janinka z vrchu vážně nespadla. Plus prapodivně vyhlížející topení. Jediné ucházející vybavení pokoje bylo nové okno z výhledem z defakto osmého patra. A málem bych zapoměla, že madračky na posteli byli tvrdé a drsné a vůbec postel byla velice těžká což jsem si odskoušela jelikož na mě spadla…

Povlečení na tom bylo podobně. Janince se podařilo to její roztrhnout po celé délce když do něj proklepávala peřinu.

Ráno jsme po krušné noci (šli jsme spát ve dvě) málem nestihli odjezd autobusu. Ha a další podpásovka. Pořadatelé se na poslední chvíli rozhodli, že vzhledem k rozbitosti cesty na ni autobus nepustí a tak vystupovat! a šlapat 4 kiláky na shromaždiště. Ještě že start byl až za hodinu a bylo to na něj jenom 700m. A taky nám odvezli tašky. Postavili jsme stan a vyčkávali na první z lesa příchozí. Ha a ještě jedna podpásovka. 4 kategorie stejnou trať tak proč by holky šestnáctky nemohly jít až poslední. Štěstí, že jsem šla z kategorie jako první jinak si vážně neumím představit jak by na mě ten bus čekal. Byla jsem tak rychlá jak jen to šlo a Aničce jsem to tři minuty natřelaJ.

Rychle jsem se převlíkla a chtěla jsem se vydat na cestu zpátky, když tu: "Máňo dělej nastup!" hodila jsem bágl do kufru a už jsem seděla v dodávce vedle máti. Vezl nás ten co bral naše batohy. Po cestě jsme nabrali ještě PÁR lidí a tak se nakonec v autě pro 10 + řidič vezlo 14 + řidič a to ti co nastoupili po mě neměli batohy v kufru. Určitě by se tam ještě někdo vešel J.

Hurááá do lázní. Vřelé nás uvítali naše staré známé v novém kabátě. Dášenka se znovu naučila plavat já se taky naučila pár fint a po dvou hodinách jsme se příjemně unavení vydali zpátky do Szekesfeherváru.

Jen co jsme si na pokoj hodili věci vydali jsme se do mekáče na véču. Musím říct že mají nechápavé prodavačky a že vysvětlit jim, že chci dvě jablečné taštičky, když nevím jak se to řekne anglicky (jak byste řekli taštička???) bylo velice složité, ale nakonec naši obědnávku přijala a správně vyřídila. A dokonce je tam jídlo levnější než u nás!!

Na pokoji jsme si sbalili věci a vrhli jsme se na malování mých zad a klábosení o různých nesmyslech (tady bohužel platí obchodní, zpovědní, lékařské a profesní tajemství :D a tak jsme se ráno opět málem nevzbudili (což mi připomíná Lucy máš moje cd a Řízku máš moje baterky!!!!).

I tentokrát jsem startovala jako poslední z oddílu a první z kategorie, a i tentokrát jsem vyslechla pošklebky navrátivších se z lesa, a i tentokrát jsem dělala co jsem mohla. Bohužel mi to na Aničku nestačilo a v konečném součtu mi to dala nějakých 40 vteřin (ale ona měla tahače!!) přesto jsem obsadila konečné 4 místo (máti i Janě G. Jsem to natřela na plné čáře:)

Po vyhlášení (už si nepamatuju kdo všechno byl na bedně ae rozhodně Dagmula, Bařice, Joergen, Tomeš, Michal a Anička) nám nezbývalo nic jiného než se vydat na cestu zpátky k autobusu.

Když se dovnitř nalodil i ten poslední z nás vydali jsme se pryč směr Komárno. Po cestě jsme si promítli pár filmů a párkrát jsme zastavili (což odnesla moje MP4ka) a tak jsme se již v osm úspěšně dokodrcali ke svému cíli.

Takže jestli už jste dočetli, tak se omlouvám za ten román, ale stručněji už to prostě nešlo, a i tak už jsem vynechala spoustu podstatných informací…