Byl
první Máj, byl lásky (a Saláta) čas, a potom, co jsem se s holkama
rozloučila u Baťovy vily, mi zbývalo jen necelých 15 minut do
očekávaného odjezdu na letošní mčr v nočním a jelikož Petr nejni Robert
(viz. Velikonoční soustředění), byl na parkovišti na vteřinu přesně,
ne-li o chlup dřív.
Mamka ho tedy musela chvilku zdržet (což
se jí, díkybohu, povedlo), aby mi neujel a já se tak stihla pohodlně
dobalit a naskládat do auta. Ve Fryštáku jsme ještě nabrali, pod
pohružkou všeho nejlepšího k narozeninám, vedoucího celé výpravy -
Šalátika - a jeli jsme dlouhou cestou necestou směr ML.
I když
úmorně dlouhá, přesto byla docela osvěžující a velmi zábavná (ale
většina těch gegů je buď zapomenuta nebo zůstala jen mezi osmi očima) a
když se k ní přidala ještě zastávka U Rybiček na večeři, nezbylo už nic
co vytknout.
Už nevím v kolik jsme doputovali k cíli své
cesty, ale byli jsme tam a to vám musí stačit. Kvůli ledovému chladu
panujícímu na shromaždišti (jak už to tak u ledových hokejových ploch
bývá) jsme se rozhodli zůstat v dokonale vyhřátém autě.
V lese
bylo nádherně, jak jen mohu ze svitu své baterky a podle mapy určit,
což však nezabránilo mému totálnímu neúspěchu. Již po cestě na start
jsem zjistila, že světlomet se gigle a že neudrží v pozici, která by mi
dokázala patřičně osvětlit cestu, takže jsem celý závod viděla jen asi
půl metru před sebe.
Cestou na první kontrolu přišla první
malá chybka. Povedlo se mi vybrat pešinku, která nebyla pěšinkou a po
pár desítkách metrů jednoduše zmizela. Naštěstí jsem duchapřítomně
nastavila azimut již před tím a ke kontrole jsem se s lehkým spožděním
dopracovala. Pak jsem si běžela celkem v klídečku, největší krize měla
teprve přijít.
Při výšlapu hustíkem do kopce jsem stočila směr
o cca pět stupňů a došla jsem na cestu ke křižovatce. Namapovala jsem a
usoudila, že jsem tam, kde jsem měla (a chtěla) být a tudíž kontrola je
kousek za křižovatkou. Vyběhla jsem po pěšince a asi 50 metrů od cesty
mi došlo, že to není ta správná. Znovu jsem namapovala a chytila směr
správný (avšak Radka mě na ní doběhla o nějakých devatenáct minut mám
ten dojem)
Ovšem dost mě to rozhodilo, a proto, o pár kontrol
dál, u cíle svého závodu, jsem já hlupák starý, hlava děravá zapoměla na
oblíbenou poučku "Kontrolovat kódy".
V kolečku byly tři různé
objekty a tři kontroly a já bezmyšlenkovitě narazila druhou jež jsem
potkala. Bohužel to však byla až ta třetí, jež byla mým terčíkem a tak
se mi Aljoša v cíli pořádně vysmál. Ani do auta se mi nechtělo, ale ona
vážně byla kosa.
Petrovy se jeho trať povedla o poznání lépe a
odvezl si první místo. Šalátik s Kubou na tom nebyli tak špatně jako
já, ale ani jeden z nich nedosáhl na stupně vítězů.
Druhý den
mě vytáhli ze spacáku za velmi zábavných až sarkastických poznámek až v
11 hodin a když jsem se konečně sbalila a opět se nasoukala do auta,
vyrazili jsme kousek nad Mariánky do lesů.
Cestou tam mě
přecházel zrak, ale teprve na místě jsem byla opravdu okouzlena, ale to
byste museli vidět. Zatímco si kluci odbíhali své tratě, já jsem si
užívala slunce na dokonale zelené měkoučké louce nebo se poflakovala v
malebném sluncem zalitém lesíku.
Sice jsem nebyla v pátek
políbena pod rozkvetlou třešní, ale alespoň v sobotu pod baldachýnem
stromů políbena můzou. A kdyby ani to ne, mohu alespoň tvrdit že začátek
tohoto prodlouženého víkendu jsem si užila opravdu skvěle. A jeho konec
na MTBO ve Vracově ostatně taky...
Žádné komentáře:
Okomentovat