MČR Sprint v Kutné Hoře a MČR Krátká

Po té co jsme se v neděli 14.6. vrátili z Olomouce, jsem si velice spěšně sbalila batoh znovu. Ráno už totiž na žádné takové ty dobalovací akce nebyl čas.

4:45 (ranní vlaky by měli být trestné) jsme měli sraz na Zlínském nádraží. Někteří už ve vlaku seděli a někteří teprve nastupovali cestou do Otrokovic. Náš rychlík si to vesele kodrcal polem nepolem a tak jsme byli brzo v Pardubicích. Přeběhli jsme celým nádražím abychom zjistili, že máme ještě čtvrt hodiny času. V Trutnově pak na nás čekal autobus, který nás i s věcma (mimo Faldíka) odvezl do Pece pod Sněžkou. Faldík jel i se svými věcmi autem. Následoval únavný výšlap na Lučiny do útulné chajdy, která se po další čtyři noci měla stát naším domovem. Já se docela zabydlela, zatímco zbytek osazenstva mého pokoje doslova šílel. Tvářila jsem se přívětivě a jejich stížnosti jsem pouštěla jedním uchem tam a druhým ven. Začalo pršet, a tak jsme celý zbytek dne vůbec nic nedělali. Následovala výtečná večeře a první fotbalový zápas (pršet mezitím přestalo). My solidnější a nemohoucí ani chodit natožpak lítat za balonem, jsme se jen dívali z okna či donekonečna svým přítelům do telefonu lamentovaly, jak je to tam úděsné.

Druhý den ráno bylo hnusně, ale když přestalo pršet rozhodli jsme se udělat si krátký výlet na rašeliniště pod černou horou-nádhera. My kulhající jsme si užívaly pomalé chůze v zadní časti skupiny a vůbec nikam jsme nespěchaly, ani když se to po nás chtělo. Večer lilo jako z konve a pak začala bouřka. Dotvářela krásné pozadí pro povídání velitele místní horské služby, který nám popisoval, jak to na horách při bouřce chodí a co je a není dobré dělat. Moc se nám to všem líbilo. Mluvil s námi totiž jako s lidmi a ne jako s počítačem, který ničemu nerozumí a všechno musí tudíž umět na zpaměť.

Ve středu bylo naprosto uchvatně a my měli naplánován celodenní výlet na Sněžku. Vyzbrojena zmrazujícím sprejem jsem se v čele nejrychlejší skupiny dostala první jak na její polskou tak i českou stranu. Už tam mi byl Piškot věrným psem, ale daleko zábavnější byla cesta zpátky. Doufám, že na to nikdy nezapomenu.

I když jsme byli úplně grogy, nemohli jsme si odpustit večerní fotbal. Moc jsem tomu sice nedala, ale byla to dobrá hra.

Ve čtvrtek jsme taky vstávali brzo. Udělali jsme si výlet do Jánských lázní. Někteří si cestou zpátky odvezli zatrest své tlusté zadky lanovkou. Ti zdatnější, lepší, hezčí, chytřejší a hubenější si za odměnu po výšlapu pod vlekem (což bylo naprosto nepřekonatelné, super a nádherné) udělali KPČ a vyděli celé Krkonoše i jejich podhůří už podruhé jako na dlani.

Utahaní, ale s nádhernými zážitky jsme se dokodrcali až na chatu a v cuku letu snědli obrovitánské porce k večeři a vyzvali pány profesory k odvetnému turnaji ve fotbale. Síly byli vyrovnané, ale stejně jsme nakonec zvítězili. Škoda jen že ta třešnička na dortu se mi nakonec nevyvedla.

V pátek po snídani jsme si rychle zapakovali a někteří se v dešti nechali odvést autem, jiní si to zase sešli zpátky do Pece pěšky a nastoupili do busu. V Trutnově už jsem se pomalu se všemi loučila, protože další zastávkou byli Pardubice. Holky mi popřály hodně štestí, i když věděli jak na tom s nohou jsem a já jim zamávala a šla se najíst.

Oběd v KFC a potom dvě hodiny zevlu v Pardubickém zámeckém parku a už tu byli naši s autíčkem. A průser byl na světě. Spousta objížděk a špatné značení zapříčinila to, že jsem málem nestihla karanténu a někteří ze zlínského busu ani start.

V Kutné hoře bylo jinak naprosto nádherně a kdybych na sebe nebyla naštvaná kvůli úplně zbytečné chybě určitě by se mi tam strašně líbilo. No dobře nádherně nebylo. Bylo mokro, dlažba podkluzovala kaluže všude kam se člověk podíval. První startovali hlavní kategorie. Pro televizi. Ta to potom zabalila a do ulic jsme vyběhli i mi prostí :)

Přejeli jsme do Čáslavy a protože jsme tam byli dřív než bus, zabrala jsem holkám plac na spaní a šla s našima do hospody. Večeře byla špičková a tak už mi ten neúspěch a bolavá noha ani tak moc nevadili. Do tělárny jsem se vrátila o půl jedenácté a holky asi dvacet minut po mě. V Sobotu se stávalo pozdě. Na shromaždiště jsme dorazili tak akorát a vydali jsme se na start semifinále MČR na Krátké trati. Vím, že jsem měla Ačkový rozběh a že se mi to nijak zvlášť nepovedlo, (na sběrku jsem dokonale zakufřila), jak jste dopadli vy a jaké byli vaše dojmy už si nepamatuju (spoléhám na Lucku, že sem kdyžtak hodí nějaký ten odkaz ;) Bylo krásně, vedro k padnutí. Fotili jsme mráčky a stáli dlouhou řadu u toiek. Byly tam dvě žluté :) A obávám se, že tam byla taková ta pisoárová. Tu fakt nemusím... :) A pak jsme jen tak seděli na karimatkách a začali jsme hrát město jméno a pak jsme se rozhodli si to trochu ztížit a vymýšleli jsme to na dvě písménka, a kdyby ste mě zabili tak si nevzpomenu kam jsem ten papír dala, ale určitě ho někde mám.

A zase jsme se vrátili do Čáslavy a zase jsme šli na vítečnou večeři, ale tentokrát s holkama. Než jsme vlezli do mé staré známé prošli jsme polovinu města (víte o tom že se tu narodil Forman?) a vyfotili spoustu fotek.

Vrátili jsme se brzo a vytáhli jsme trampolínu. Já si zablokovala krční páteř a pak jsme se pokoušeli o vlnění. (BOŽE XD) Moc se nám to nedařilo. Někdy příště. A i v restauraci i na trampolíně jsme pořád vymýšleli ty slova.

Ráno jsme sbalili všecky své věci a naházeli je do auta či autobusu a opět se odebrali na shromaždiště. Slunko zase parádně pražilo. Málem se nám tam uvařila Jolanka :) Protože jsem neměla co získat ani ztratit a došel mi zmražovací sprej spíš jsem to celé klusala nebo šla, ale moc se mi tam líbilo. Holky už byli v cíli když jsem doběhla. Jíťa oběvila tajemství úspěchu a šla se vyklusat. Bosky. Louka byla posekaná a to strniště nebylo zrovna optimální:) Pak už jsme společně sledovali mezičasy na rádiech. Schylovalo se k docela souboji. Napřed nás velmi potěšil Jöergen, a potom jsme mohutně povzbuzovali Binga a vysmívaly se žabiňákům. Neměli naprostou šanci, a pak se na nás škaredě dívali :) Mám dojem že na vyhlášení jsem se podívat nešla, nevím. Pak už jsme jeli spokojeně domů:)