Italský JWOC

Letos v létě se na půdě Itálie v prostředí Dolomitů konalo JWOC a při této příležitosti si pořadatelé nemohli odpustit pozvat tisíce diváků na pětidenní závody v tak atraktivních terénech. Předem upozorňuji, že moc velké info o JWOC tady nenajdete.

Na poslední chvíli jsme se rozhodli vyjet o den dřív, a tak jsem se musela rychle sbalit. Naštěstí taťka měl jako obvykle zpoždění, ale mi letos ani nikam nespěchali. Když jsme se tedy definitivně nalodili do auta naloženého až po vrch, zasedla má drahá sestřice za volant a vyjeli jsme. Za půl hodiny jsme byli zpátky. Zapomněli mi naložit spacák.

Celou noc jsem nemohla usnout, když ségra neřídila (to já se bojím a nemůžu spát) tak mě utiskovala vzadu a vůbec mi furt cosi vyčítala, takže mi bylo ráno v Itálii pěkně šoufl. V serpentinách mě nakonec zachránili meruňky a tak jsem dostála své přezdívce.

Dojeli jsme do campu v Imeru a čekali, až se dostaví Azbesti, na které byli napsané naše místa na stany. A taky že přijeli a k mému nemalému překvapení s Jaromírem. Tak jsme si tedy postavili stany, místa kolem nich bylo možná až moc, pak jsme se naobědvali a vydali se na pozdní procházku do centra závodů pro pokyny. Asi po sto metrech se zatáhlo, zahřmělo a naráz spadaly z nebe obrovské kapky ledové vody. Rychlí poslové se tedy vrátili pro auta, a tak jsme my bolavonožci měli ušetřeno nesčetně namáhavých kroků a bolestivého úpění.

Když déšť trochu ustal, rozhodli jsme se pro prohlídku Fiera di Primiero - úchvatné:) Další prudký slejvák nás zachytil u kostela a tak jsme se schovali pod vchod a čekali než se Bára s Helou vrátí i s auty, pro které se v tom nečase muselo doběhnout.

V novém stanu bylo relativně sucho, jeho protékavost jsme měli teprve poznat. Bylo tam málo místa a protože pršelo každý den, bylo tam velmi vlhko, zvlášť když pak začal lehce protékat. Většinu času jsem proto s knížkou v ruce trávila v autě.

V noci byla strašlivá zima, dokonce větší než na vysočině, ale aspoň trochu se mi podařilo se prospat, tak to druhý den nebylo tak hrozné.

Rodinná rada rozhodla, že se vydáme na Paviána. Já už vlastně nevím, jak se to tam jmenovalo, ale říkali jsme tomu Pavián (už vím...Pavione) S mamkou jsme utvořili kulhající zadní konvoj a když jsme prolezli tou nejodpornější horskou loukou, co jsem kdy viděla, začalo poprchat. Bylo vidět že z druhé strany kopce se žene bouřka a já, poučená z turisťáku, odmítla jít dál. Taky mamka byla dost unavená a tak jsme se posadili. Za chvilku se svrchu vrátili Hela s Azbestem a Bárou a kousek za nimi se bez námitek vlekli Jaromír se Zbyňou. Ten se dokonce ztratil cestou zpátky k autu, ale nakonec jsme zjistili, že šel z toho kopce tak rychle. Když jsme zas prolezli tu nechutnou louku, mraky zmizely, ale nikomu se nechtělo zpátky, přece jen nás zítra čekala první etapa a už cesta na start měla být velkou zatěžkávací zkouškou.

Vylezli jsme! Uf! Vítala nás náhorní plošina ze které se zvedal ještě větší kopec než který jsme vylezli teď. Po mrknutí na mapu jsem div neutekla. Traverz přes celý ten kopec a to třikrát a ani pak to nemělo být skopce. Už po první kontrole jsem nemohla chodit (taky těžko v traverzu chodit po jedné noze:) Chvíli jsem myslela, že to disknu, ale pak jsem se přece jen rozhodla to neudělat. Na konci týdne mě mrzelo, že jsem tam byla tak dlouho, protože jinak bych skončila opravdu dobře.

Druhá etapa na nás byla nachystaná na Passo Rolle stejně jako klasika Juniorů. Celou dobu bylo zataženo a schylovalo se k prudkému dešti. Přes shromaždiště i přes závodní prostor se valily obrovské tmavé mraky. V lese byla tma jak v ranci takže bylo štěstí, že většina závodu vedla po louce (junioři takové štěstí neměli). Na dvojku jsem tam udělala malou chybičku, ale nejvíc jsem se zdržela na 14 z kama sem se málem už taky nemusela vyhrabat. Když jsme odcházeli já s taťkou k autu Azbesti už byli pryč a Bára s mamkou měli být v cíli za chvilku. Jen jsme došli k autu začalo strašlivě chcát. Ty dvě dlouho nešli a tak jsme jim vyjeli naproti, ale po sto metrech už nasedali do auta. Šly si ještě na čaj a déšť je naštěstí zastihl v teple a převlečené z běhacích.

Středa byla volným dnem, jak nás obyčejných, tak i těch vyvolených, takže jsme se všichni sešli na jednom místě. V řadě na lanovku na Cima di Rosetta (masiv Pale Di San Martino) v St. Martinu di Catarozza. Bylo totiž neuvěřitelně krásně. Tak krásně, že když jsem nahoře čekala, až oni se vrátí z obchůzky po hřebenu podařilo se mi spálit si gezicht tak, že jsem ještě dost dlouho vypadala jako něco mezi mývalem a prasátkem. Sestřice se mi strašlivě řehtala. A taky to dost pálilo...

Třetí etapa v řadě byla ve čtvrtek v již zmiňovaném St. Martinu. Ale co nebylo zmiňované byla cesta k němu. Celkem 3000 metru stoupání nemýlím-li se v asi 25 serpentinách na cestě tak úzké a klikaté že se tam kolona aut dala předjet na 5 místech. Když se za nějakou uvízlo měli jste smůlu na dalších 3,5 km. Od Passa Rolle dělila St. Martino podobná cesta ještě strměji stoupající absolutně bez možnosti předjetí pokud si někdo nechtěl rozmačkat čumák o zrovna jakoby naschvál proti jedoucí náklaďák nebo autobus. Cesta tam obsahovala dalších 30 vražedných serpentin.

Na start (tedy aspoň náš - modrý ho měl výš dál a úplně jinde) se lezlo dost vysoko a daleko a nejeden veterán tam málem vypustil duši. Odběh na mapový start vedl taky dost do kopce, a to ještě dlouho a ani tam kopec nekončil. Teprve po dalších 300 metrech se kopec přehoupl ve skopec. V lese se mi líbilo zatím nejvíc, i když to bylo dost strmé a šutrovité, a udělala jsem tam obří chybu na stometrovém postupu, bohužel nejsem Bingo tak mi to netrvalo pět vteřinek, ale pět minutek. Následovala ještě menší chybka na 4. ale pak už sem si dávala pozor.

Čtvrtá etapa měla stejné shromaždiště, jen start byl trochu níž, blíž a pro všechny stejný. Horší už bylo to, že část šla do mlhy, část do tmy, část do deštíku, část do průtrže mračen a na ten zbytek čekali kroupy a déšť ještě prudší. Já šla do deštíku a hned na jedničku jsem se ukázala jako vynikající orienťák, když jsem nepoznala rozhraní od velké cesty a odbočila a dost dřív na to abych chvíli pátrala kam sem se to sakra zase dostala a tak mě na dvojce doběhla Švýcarka, startující za mnou. Na čtyřce byla kousek přede mnou, ale pořád jsem ji viděla. Cha! Na šestku si kontrolu nadběhla a následně, když jsem jí zmizela mezi šutry, se vydala po hřbítku ještě výš. Checht. Začalo dost krápat, startovala ségra a Azbest. Taťka s Jaromírem šli teprv na start. Na sedmičce jsem byla mokrá na kost, a jak jsem vběhla z louky do lesa, lít teprve začalo. Mě už potoky nevadili, jenže v té době startovala mamka a Hela. Z 11 na 12 kontrolu, na povinném úseky, se proudy vody změnili v zásyp asi centimetrových krup. Taťka a Jaromír vyráželi do tohohle nečasu do lesa, přičemž se rychle stmívalo. Všichni se vrátili (Uf!) promrzlí až na kost, a tak jsme se rychle zbrchali a vyjeli do kempu na záchranné čonga. Po teplé sprše jsme se rozhodli udělat tržbu místní pizzerii (mňam:)

Na sobotní etapu se vyráželo do NP a tak nás odváželi autobusy. Na start to bylo, jak jinak, než do kopce nad údolí parku (Val Canali) a bylo potřeba si nechat hodně času. Bylo vedro a cesta byla lesem téměř nechráněná. Náš závod byl postavený celkem primitivně - skoro celý po cestě, a když už, tak bez volby postupu.

Vzápětí po nás startovali juniorské štafety. Podívaná to byla vskutku královská, akorát nás při zpáteční cestě mrzelo, že žádná necinkla (ale tak hold není každý den sprint;).

Pomalu jsem si začala balit věci. K večeři se snědli a vypili poslední zásoby, a do spacáčků jsme vlezli až pozdě v noci (hezké počasí ten den vydrželo).

Ráno bylo krásně a teplo. Rychle jsme začali balit, aby nás náhodou nepřekvapil déšť, ale dostalo se nám jiného překvapení. Zatímco Azbesti měli prázdné auto, my už jsme mohli odjet (což je u našich společných výletů věc dosti nevídaná a kdo ví zda-li se to bude ještě někdy opakovat:). Počkali jsme na ně a šli si na poslední italské expresso a zmrzlinu:) Pak už jsme se společně rozloučili a každý jsme se vydali domů jiným údolím. Oni naneštěstí Jaromírovo:) přes Passo Rolle a my přes Passo Cereda. Tam jsme si udělali krátkou přestávku a doslova jsme si vyšplhali na nedalekou zříceninu. Pak už jsme ujížděli nádhernými Dolomitovými horami zpátky domů.

Sbohem Primiero! Zas někdy příště...

P.S. pokud se tady ještě nějaká chybička vloudila prosím upozorňete na ni.

P.P.S. a tady nějaké fotky:)