Tábor 2009 Moravská Třebová

Sobota 1. 8. (Meruňka)

9:00 jsme přikvačili na vlakové nádraží v Otrokovicích, které je totally rozkopané, a tak nám chvíli trvalo, než jsme vmanévrovali na správný plac a naskládali si kola a tašky do dvou velkých dodávek. Zamávali jsme rodičům, pozdravili staré známé a odkvačili jsme vlakem směr Česká Třebová.

Tam jsme si, na taktéž rozkopaném nádraží, na hodinku sedli a vyčkali jsme příjezdu osobáčku do Třebonic a odtud motoráčkem Věruškou do Moravské Třebové.

Vylodili jsme se a pěšky jsme pokračovali 3,5 km z nádraží na druhý konec města do vojenské ubytovny, která je součástí komplexu budov SVŠ.

Když jsme se dostatečně zabydleli, na náš standard, v luxusních pokojích, vydali jsme se na obhlídku nejbližšího okolí - na rozhlednu jež byla otevřena 20. 6. letošního roku. Výhled z ní byl vskutku nádherný a jediné co nám jej zkalilo byla nepřítomnost Bar.

Poté, co jsme důkladně zabloudili, jsme ji však konečně spatřili sedíc na patníku a pojídajíc hrozny. Hned poté, co jsme se jí vrhly kolem krku, jsme se jí vrhly na ty hrozny, a tak už večer po nich nebylo ani památky.

Ubytovaly jsme ji na mnou do té doby okupované posteli a vyrazili jsme na večeři.

A tak začal náš každodenně několikrát opakovaný rituál procházení přes vrátnici STŠ, kde si nás původně kontrolovali podle jmen, ale pak to naštěstí (pro ně) vzdali.

Kuřecí maso na žampionech s těstovinami bylo dobré, a mi hladní, takže nás dvojitý průchod turniketem ani moc neštval...zatím :P

Hned po večeři jsme si pustily music a lekly se Aničky za oknem, zrovna když jsme probíraly důležitá témata, vytáhly barvy na xicht a dostali každá ( Zůzu s Ivou nevyjímaje) své duhové písmenko na čelo. To se ale obrátilo v můj (ne)prospěch a skončilo to divoce pomalovanými zády, postříbřením Ivyných vlasů, ostříháním Bar' konečků a přestěhováním její pěšinky, při čemž jsme sledovaly Couche Cartera. A tak, když se následně podívala do zrkadla prohlásila uáááá a šla se umýt. (Sprchy jsou rozhodně hezčí než loni, akorát je tam růžový závěs.)

Neděle 2. 8. (Jíťa)

Anička nás sprdla, že ještě nespíme a tak sme zběsile povlíkly postele a nachystaly karimatku a k její velké radosti konečně zhasly. Když zmizela, rožly jsme lampičku a následně usínaly za dozvuků našich myšlenkových pochodů při vymýšlení osob.

Ráno jsme vstaly o půl osmé a ve třičtvrtě jsme už skoro všichni čekali před barákem na odchod. Na naši premiérovou snídani ve vojenské škole si pro nás kuchaři připravili vánočku s máslem a medem(+kakao).

O půl desáté jsme vyrazili na první trénink letošního tábora. Ráda bych řekla, že to bylo pěkné, ale na to tam bylo až moc kopců, kopřiv a jiného bordelu. (A taky muchy, které nám pořád lítaly okolo hlavy :)) Když se všichni št'astně dobelhali do cíle, vydali jsme se zpět a zabíraly si s holkama pořadí do sprchy :)

Oběd:hovězí polévka s játrovou rýží

hamburská vepřová kýta, knedlík, (smetanová omáčka se šunkou a okurky)

Odpoledne jsme sedli na kola a jeli do městečka Rozstání na koupaliště, které ve skutečnosti ani koupalištěm nebylo :D Voda byla zelená a studená. :) Taky se zjistilo, že někteří lidé neumí jezdit na kole. ;-) Když jsme se dost vyčabrali, nasadili jsme helmy a jeli zpět k vojákům.

Večeře: smažený kuřecí řízek, brkaše, okurkový salát

V osm hodin následovalo promítání map a mně přálo štěstí (které přát nepřestalo až do konce tábora), takže jsem nemusela ukazovat žádný ze svých (více, či méně podivných) postupů. :) Bylo zajímavé sledovat, jak malé děti ukazovaly postupy po cestě, která vedla od kontroly přímo ke druhé, ale jejich motoroví vodiči pak prozradili, že byly naprosto někde jinde :D

Po promítání map jsme se rozhodli zkouknout nějaký film. Tenhle večer jsme si "zpříjemnili" Krvavým Valentýnem, který byl naštěstí jen 2D. Po skončení filmu jsme co nejrychleji proletěly do pokoje, aby na nás z nějakého kouta nevyskočil horník s krumpáčem. :D Meruňka vás pěkně polekala:)

Když jsme se zavrtaly do peřin, začaly jsme opět vymýšlet a hádat nějaké lidi...:)

Pondělí 3. 8. (Bar')

Ráno jsme byly po předchozím ponocování tak unavené, že jsme dlouho odmítaly vstát z postelí a karimatek. Ale vidina snídaně (koláč, máslo, rohlík,kakao) nás nakonec donutila i obléct na sebe něco, v čem bychom nepohoršovaly vojáky.

My jsme pojedly rychle, ale musely jsme jako vždy počkat, až dopapají i ti nejmenší, kteří narozdíl od nás netrpěli hladem a vyčerpáním. Pak jsme tedy měli asi půl hodiny na napsání popisů a převlečení se.

Oni zdržující malí jeli na start autem, kdežto my šlapali ty tři kilometry pěšky. Posadili jsme se na klády a pozorovali traktor, který ty stromy přivážel z lesa. Někteří byli tou podívanou tak zaujatí, že přitom pustili buzolu do mezery mezi kládami a pak ji odtud horko těžko dolovali.

Při tréninku mě na špatně zakreslené nebo postavení jedničce skoro doběhla jíťa, která mě dohnala už v neděli, a taky každý následující den. Potom nám sice utekli snad všichni zbylí z naší kategorie, ale nakonec jsme se k cíli nějak dobelhaly. I s máňou jsme se krásně seřadily na posledních třech místech. (protože někdo zlý poslal kukátka do dvojek)

Po příchodu domů jsme se osprchovaly a umyly si hlavy. Takže jsme zase nešly na oběd (gulášová polévka, kuřecí plátek na smetaně, americké brambory:)se suchými a učesanými vlasy. V odpoledním klidu jsme se poskládaly na postele a během chviličky všechny usnuly. Probudila náš až iva, která se přišla zeptat, jestli si na odpolední výlet bereme táborová trička. Podle fotek bereme.

Měli jsme slíbený výlet někam, kde budou tanky, v nichž se budeme moct svézt. Hrozně jsme se na to těšili a taky podle toho ochotně šlapali. Díky myšlení si všemožných osob, focení sádi v kopřivách a poslouchání debaty dospělých o infarktu (když vás začne bolet levá ruka, je to předzvěst kolapsu), jsme ty čtyři nebo pět kilometrů ušli. Doplahočili jsme na pochybné místo v lesích, které vypadalo jako skládka věcí ze socialismu.

Posadily jsme se na schody a pozorovaly nadšené kluky, kteří vylézali z transportérů. Taky jsme se šly svézt, a konstatovaly, že je to lepší než kolotoče. Pak jsme někdy dostali svačinu a založili táborák. Nastal boj o opékací tyče a o místo u ohně. Nehořel nijak zvlášť, a tak kluci začali kapat tuk ze špekáčků, aby podpořili hoření. A... Kdo nekape, není čech! Kap kap. To je spíš kapavka, ty vole. (Celý týden jsme vzpomínaly, kdo a kdy to řekl.)

Anička nám nakrájela jablka s tím, že neodejdeme, dokud se to všechno nesní. Chodili lidi a ptali se, jestli si můžou vzít i dvě. Já jich snědla možná dvacet, zato iva chytla jablkofobii.

Cestou zpátky jsme se s jíťou přidaly ke kasperovi s dejvem a poslouchaly jejich historky. Pamatuju si jenom alobal, ale zážitek to byl na celý život.

Večer pak (díkybohu) nebylo promítání, protože jsme byli všichni moc unavení. Máňa se mi snažila odbarvit vlasy (což šlo naštěstí vidět jen při hodně podrobném zkoumání) a jíťi je natužidlovala třešňovou, která se v průběhu dalších dní změnila na úplně růžovou.

Úterý 4.8. (Meruňka)

Po dokonale prospané noci jsme vstávali už o půl sedmé - na prázdniny to velmi nelidská hodina. Mělo to jeden jediný důvod, museli jsme stihnout vlak po deváté hodině, který nás odvezl do České Třebové na jeden ze dvou celodenních výletů.

(snídaně:rohlíky, sýrosalámová pomazánka,chleba, čaj)

Z nádraží jsme museli projít velmi strašidelným tunelem (kdo neviděl Krvavého Valentýna neví o čem mluvím) a tak s Jíťou společně zaječíme. Bar' nás vřele ignoruje. Chvíli bloudíme po okolí města načež nakonec najdeme správnou cestu nahoru na rozhlednu. Zdoláme kopřivovou louku za stálého ostřelování šiškama a jeřabinama a ještě jednou ztratíme správnou pěšinku než nám bude konečně dopřáno pokochat se nádherným výhledem (pokud ovšem neodmítneme na tuhle setsakramentsky větrem rozkývanou celokovovou konstrukci vůbec vstoupit)

Přesunuli jsme se do blízkého zajezdního hostince, baštili přidělenou svačinu (řízek, fidorka, matonka s příchutí černého rybízu) a pozorovali kluky snažící se o rozbití jejich obličejů na zabijáckou rychlostí roztočeném kolotoči. Ne že by to bylo nějak na škodu, ale Jiřinka si tu držku fakt málem rozbil a já měla ten pocit že úrazů už bylo pro letošek dost.

Anička zavelela k dalšímu pochodu a tak jsme šli, cestou necestou. Na asfaltu jsme dělali různé kraviny zatímco mimo něj sme byli jako beránci. Dospěli jsme zpátky do města a nezbývalo nic jiného než přejít dva kiláky od nádraží na druhý konec do akvaparku. Ten jsem poznala velice rychle. Před pár lety si na místním tobogánu Káťa Hančíková rozbila hlavu.

V plaveckém bazénu jsme se snažili navzájem utopit a kradli jsme si balon a tak a vůbec až jsme ho nakonec museli opustit. A tak jsme všichni (až na Jíťu) vymáchaní a utahaní táhli své nožičky zpátky přes celé město na nádraží. Nastoupili jsme do vláčku a nechali jsme se ukodrcat ke spánku. Och jak vražedná byla toho dne cesta zpátky na ubikace.

Unavené k padnutí jsme padli na postele a málem nestihli ani odchod na večeři(dukátové buchtičky).

Najezení jsme upalovali zpátky a já si spokojeně vytáhla věštení za tlumeného ozvučení WT. Přesto že jsme se nevyhnuli obvyklému hádání usli jsme celkem rychle.

Středa 5.8. (Jíťa)

Moc si toho nepamatuju, budu si vymýšlet.. :)

Ráno jsme určitě vstaly o půl osmé a šly na snídani.(rohlík, párek, čaj) Následující trénink se běžel ve dvojicíc. Jeden šel na kontrolu přímo, zatímco ten druhý bežel po nakreslené linii. Někde v půlce jsem si pošramotila kotník, tak jsem zbytek tratě odkulhala. :( Moje kulhání nebylo zrovna moc rychlé, Monika v cíli čekala už jen na mě a na Kukátka, který se objevíl zanedlouho.

(česnekačka, Plněná paprika/rizoto/vepřové žebírko) Po obědě jsme se válely (myslela jsem, že jsme spaly dneska, ale po přečtení předešlého dne jsem usoudila, že ne). Vím ale, že následoval výlet do moravskotřebovského zámku. nejdřív jsme jen tak seděli na nádvoří, kluci vykoupili snad celou zásobu luků a šípů v tamních suvenýrech a jali se je vyzkoušet. Skončilo to pár zlomenými šípy, skoro rozbitým oknem a fotkou novodobého Robina Hooda. :D

Po projití pár místností v zámku následovala prohlídka mučírny. Máňa na skřipci se všem velmi líbila.. ;-) Taky tam visela hlava v kleci...

Naši odpolední vycházku jsme zakončili rozchodem. V obchodě jsme nakoupily džus a brambůrky, naproti v cukrárně BANÁNY a snažily jsme se zmizet z dohledu vedoucích. :) Čas, který jsme mohli bloumání po městě věnovat, rychle utekl, a tak jsme se začali pomalu plížit domů.

Mám pocit, že po večeři (plovdivské maso, špecle) se promítání nekonalo, ale je možné, že konalo. :D Každopádně jsme vyhnali všechny malé děti a pustili si Kruh! Ze strachu všem vyprahlo v ústech a dožadovali se našeho džusu. Bránili jsme ho dlouho, ale přesila byla veliká - Kukátko! :D Bar nakonec ještě donesla pití, tak nám něco zbylo.

Jak nás tak znám, trvalo nám dost dlouho, než jsme šly spát, bo jsme určitě zase hádaly lidi. :)

Čtvrtek 6.8 (Bar')

Po snídani, jejíž obsah jistě doplní náš jídelníčkář (obložený talíř - šunkový salám, sýr, máslo, vejce, rohlík), jsme se vydali na trénink. Dneska byl na programu řetízek.

Na startu nám čekání zpestřil pes, který nás chtěl sežrat a jeho pán, který nejspíš kradl dřevo.

Pes mě nesežral, jenže to byl asi jediný úspěch tohoto dne. Byla jsem pevně rozhodnutá, že mě tentokrát jíťa nedoběhne. Nakonec mě doběhla nejen ona, ale i Kuba, Kasper, Lázňa, David a Štěpán. Někteří ovšem ne nadlouho, Štěpánovi se udělalo špatně, mě a Davida poštípaly vosy a i s Jíťou jsme to napůl zabalili ve skalách, kam nás tentokrát konečně poslali. Rovnou na čtyři kontroly. Už na té první jsme se všichni málem zabili.

Příjemný trénink si ještě zpříjemnil Jonáš, který házel větev do kaluže, a nedošlo mu, že ho celého pocáká.

Po jistě skvělém obědě (hovězí s kapáním, masová směs s bramboráčky/čočka na kyselo) a zaslouženém (ale krátkém) odpočinku, jsme se vydali na závody. Na kolech. Start byl na takovém kouzelném místě, kam jsme museli kola vytlačit (případně poprosit zdatnější, aby nám je vytlačili, což se bohužel podařilo jen malým). A pak jsme v půlminutových intervalech vyráželi na trať. Okruh měl být jasně daný - kde bude nějaká záhadná odbočka, bude někdo čekat, aby nám ukázal cestu. Na jedné křižovatce se nás pět sjelo a přemýšleli jsme, kudy dál. Dospělí ukazující cestu nikde. Ale do cíle jsme nakonec všichni dojeli.

Někteří totálně mrtví (já), jiní stále v pohodě (asi všichni ostatní), jsme jeli domů. Hodili jsme do sebe večeři (hovězí pečeně po pražsku) a nadšeně utíkali na promítání.

Tento večer jsme byli na řadě s pohádkou my starší. Mě s Máňou vidina Texasského masakru motorovou pilou odradila, a tak jsme celý večer hrály s Ivou a Zuzkou (které to nejspíš měly horory zakázané) Česko (s nějakým záhadným systémem se odpovídá se na otázky). Proti Máni a jejím znalostem ze snad úplně všech oblastí jsme však neměly šanci. Později se k nám přidala i vysmátá Jíťa (nedívali se totiž na masakr ale na nějakou americkou komedii).

Byl úplněk. A na chudáka Máňu (štěstí ve hře, neštěstí všude jinde?) při sundávání prádla nebo něčem takovém vypadlo okno. Hned jsme měly o zábavu před spaním postaráno.

Pátek 7. 8. (Meruňka)

Hele chudáka ze mě nedělej a vůbec to už je moje část noci :P Hold jsem trhla za ručník pověšený přes otevřenou ventilačku a ta vypadla z držáku. Moje koleno propadlo sklem a trošičku to odneslo. Ha parádně ste se lekli jediné co sem řekla já bylo sakra, a že sem blbá :)

Slezla jsem dolů. Posadila se na židli a podala si šátek. Až potom teprve začla téct krev. Ve sprše jsem si vytáhla střepy. Uklidnila se a šla do předsíně. Jenom v Bílé pastelce :D Ještě kreslili mapy. Nakoukla jsem dovnitř a hned jako první jsem máti řekla že na mě nesmí ječet :) Pak mi to teda ošetřila a Anička šla obhlídnout škody. Hned ráno jsme měli trochu uklidit.

Jěště jsme se pořádně ani nevysoukali z postele a už tam byl správce. Ještě večer jsem posbírala všechny střepy a ráno je naskládala na ručník (to jediné jsem do jeho příchodu stihla). Správce obhlídnul a vytratil se. Za chvíli byl zpátky s náhradním oknem. Bohužel však nesedělo do pantů, a tak ho zase odnesl. Odbelhala jsem se na snídani. Dětičky nebyli z jogurtu a müsli moc nadšené, ale nemohly s tím nic udělat. Zpátky jsme si sebou vzali kola. Tedy až na mě... já se zase vezla :( Zastavovali jsme každých pár kilometrů a kontrolovaly ty nejmenší. Mimo jiné jsme si udělal zastávku na zřícenině hradiska. Moc se jim tam líbilo. Kousek před cílem naší cesty jsme se potkali se skupinkou tam na nás čekající. Zabavili se kukuřičným polem.

Přejeli jsme kousek po hlavní cestě a opět jsme zastavili. U místního hostince totiž právě dědáčci popíjeli limonádu. Přivezli nám buchty. A už jsme byli tam. Zřícenina hradu Cimburk nás vítala v celé své kráse. Musím podotknout, že se stejnojmeným hradem v Buchlovských horách má společného úplně všechno.

Usadili jsme se nahoře na lavičkách, svačili, a lítali kolem. Sranda to byla. Pak jsme se vydali na cestu zpátky. Spestřili jsme si to ještě zastávkou na zeleném hasičském plivátku. Jenže už nebylo zelené. Voda byla ledově studená ale zato průzračně čistá. Převlíkli se do plavek (mám dojem že i Jíťa šla do vody) a rochnili se v ní. Kluci se pak rozhodli do ní všechny házet. Já nakonec neodolala a přestože jsem sebou neměla nic na převlečení skočila jsem do vody šipku.

Natáčely jsme a fotily jsme ze břehu a snažily se nebýt tam vhozeny. Už sem byla skoro suchá když se rozhodli že mě tam přece jen hodí. Napřed sem se jim snažila zdrhnout, ale pak jsem jim ulehčila práci a hupsla tam sama. Dáša prohlásila že mě zpátky v autě nepoveze, ale já si sedla na pláštěnku.

(Nebyl to náhodou ten den kdy se ztratil Kukátko? Nebo to bylo až v sobotu?)

Po večeři (smažený sýr,brambor tatarka) jsme šli na přilehlou louku hrát poldy a zloděje. Teda já tam jenom seděla.

Zaprvé jsem měla zafačované koleno a zadruhé mě dost bolela hlava. (A nehrály jsme náhodou ten kriket?) Večer jsme šly spát na naše poměry brzo. Byly jsme dost unavené.

Sobota 8.8. (Jít'a)

Když teda Meruňka tvrdí, že jsme šly spát celkem brzo, byly jsme ráno snad i více vyspané. Všichni jsme na sebe hodili nějaké oblečení a odebrali se na snídani, která se skládala z tvarohové pomazánky, másla, chleba, rajčat a čaje.

Na trénink jsme tentokrát jeli autem všichni (och, jaká nádhera to byla!). A pěšky jsme museli už jen kousek. Na programu byly tentokrát falešné kontroly!! Šlo o to, že vedle pravé kontroly byly další dvě nebo tři se stejným či podobným popisem.

Bylo to celkem vtipné a v naší kategorii bylo pět z devíti lidí DISK! (Třeba já, že ano..) Ale bylo pěkné, podívat se na staré známé místo.

Po návratu na ubytování jsme s holkama skočily do sprchy a pak už na oběd. Kuchaři a kuchařky nám uvařili kapustovou polévku, kuřecí stehno s bramborama a k tomu byl ještě třešňový kompot. Když už všichni dojedli, vydali jsme se pro kola a odkoloběžkovali s nimi zpátky.

Po krásném poledním nicnedělání jsme se převlékli do cyklistického a jeli znova na koupaliště. Ale cestou, kterou jsme ještě neznali (teda někteří). Když jsme se dostatečně vyrochnili v té nelidsky studené vodě, přešli jsme k losování. Nejdřív přišlo na řadu losování týmů na večerní bojovku. Někteří jedinci nebyli ze svých týmů zrovna nadšeni a já se jim nedivím ;). U losování štafet se mi dostalo takové pocty, že jsem byla vybrána za kapitána. A se svou štafetou jsem mohla být spokojena. Před večeří jsme pak ještě stihli Poldy a zloděje.

Každý, kdo si přečetl jídelníček, se jistě musel těšit na večeři. Byly totiž jahodové knedlíky! A byly opravdu výborné, takže jich Mery snědla 24, což se rovná jednomu kilu. Sice jí pak bylo blbě, ale vydržela to. Asi v sedm hodin jsme rozjeli bojovku. Přesunulu jsme se do města a tam jsme dostali všechny pokyny a mapu. Potom

už se každé družstvo rozeběhlo na jinou stranu. Úkoly byly zajímavé a pro některé dost problémové. Kreslili jsme obrázky, chodili se zavázanýma očima podle světových stran, pantomimou předváděli mapové značky, běhali sem a tam, hádali odpovědi na otázky s člověkem na zádech. Když jsme se i my dostali do cíle, vrátili jsme se domů.

V našem pokoji se nacházel nevítaný host. Akce Sršeň mohla začít! Nevím jak, ale nakonec se povedlo ho vyhodit ven a my mohly v klidu jít spát..

Neděle 9.8. (Bar')

V neděli jsme už od rána nestíhali. Po probuzení následoval úprk na snídani (tedy poté, co některé musela anička jít třikrát vzbudit), na které jsme si určitě pochutnali, přestože už nevíme, co to bylo. Potom jsme se snažili co nejrychleji sbalit a převléct, a nejlépe to pokombinovat tak, abychom měli v tašce ještě místo na nesbalené běhací věci a na ceny, které teprve dostaneme. Po pěti táborech jsme si snad už mohli pamatovat, že nic takového udělat nejde.

Když jsme si hromadně šněrovali boty na obrubníku před ubytovnou, sháněli jsme deset lidí, co chtějí overal. Ve zmatku to odkýval i Jonáš a další luhani :D až pak jim došlo, že zlínský fakt nepotřebujou.

Na start se šlo cestou necestou k nejkrásnější rozhledně v okolí Moravské Třebové. Někteří si trasu aspoň trochu pamatovali z prvního dne, ale stejně jsme pak všichni šplhali hustníkem do příšerného kopce. U rozhledny jsme nejdřív téměř vyhodili nějaké návštěvníky z blízkého altánku, pak jsme si teda přemístili věci jinam (protože orientaci jsou hodní a ochotní lidé). A stavěli jsme start, anička nás pověřila, ať najdeme větve na zatížení map.

Štafety se mně osobně vůbec nelíbily, protože jsem si opět dokázala, jaký jsem debil. Všichni velcí byli kapitáni štafet, jenom mě přeřadili do nižší kategorie, kterou bych teda měla s přehledem vyhrát. A já udělám co? Motám se na louce, dokud mě nedoběhnou další úseky. Chudák Kuba se netvářil moc přívětivě, když jsem konečně doběhla. Sám se pak s Lázňou domluvil a oba přeskočili cílovou čáru ve stejný okamžik, na čtvrtém místě. Vyhrála Mánina štafeta, které rozbíhala dášenka :)

My velcí, kteří jsme tam hlídali malé, jsme mohli sledovat průběh štafet přímo z rozhledny. Efektní. Škoda, že něco takového by na celostátních štafetách nešlo.

Na všechny poslední úseky jsme ani nečekali, museli jsme opět spěchat, abychom všechno stihli. Po jistě výtečném obědu jsme v šíleném zmatku dobalili a utíkali ven na předávání cen. Mi po zkažených štafetách zvedly náladu kyselé žížalky, které jsme dostali za včerejší vyhranou bojovku, a ani ostatní ceny samozřejmě nebyly špatné (akorát ta trhací papírová podložka pod myš mi pořád leží v šuplíku).

Co jsme nechtěli, jsme vyměnili, ukradli jsme kamarádovi nejhezčího kofoláčka a utíkali na vlak. Tam jsme ještě křídami pokreslili nádraží. V prvním vlaku jsme se vyspali (ten pohled na čtyřicet polomrtvých lidí byl opravdu kouzelný), v české třebové si dali zmrzlinu a přečetli článek z minulého tábora, v dalším vlaku snědli veškeré zásoby ze svačinového balíčku (chleba, řízek, tatranka, matonka, jablko), vystrčili hlavy z okna a pak už vyhlíželi rodiče, kteří se našich vysmátých ztrhaných obličejů pořádně lekli. Nedivím se jim.