Čekala nás cesta daleká a tak jsme vyjížděli už v pátek odpoledne, myslím že i s Luha. Pod nohama jsem měla kromě batohu uskladněné dvě petky burčáku, které si objednala Ája. Něco málo jsme upili a jinak celou cestu pochrupovali. Před tělocvičnou jsme parkovali o třičtvrtě na jedenáct, rychle vytahali věci pokusili se v chodbě nesrazit s Běldou a zachumlali se do spacáků.
Ráno jsme naštěstí měli dost času a tak jsme zkontrolovali v jakém stavu jsem přivezla. Okny dovnitř svítilo slunce a tak jsme se vydali čekat na autobus ven. Řešili jsme název místní hospody "U mňe" (mám ten dojem, že to tam bylo takhle...) ranní kávu, večerní ztracený účet, knihu: Levá ruka boží a určitě spoustu dalších veledůležitých věcí. 
Shromaždiště na fotbalovém hřišti a zákaz stavění stanů na ploše. S holkama jsme se ubytovaly blízko středové čáry, doprostřed nachystali burčák jako motivaci, převlíkly se a vyrazily do lesa.
To jsem byla první rok dvacítka a líp mi šly krátké, ale hecla jsem se. Vyšel na mne áčkový rozběh, a podle hesla: jaký rozběh, takové finále, jsem si závod i rozběhla. Na jedničku jsem vyrazila pomaleji než bych musela, ale aspoň jsem se nevychybovala na dohledávce. To Ája se tam tak zamotala, že už na jedničce ztratila veškeré naděje k lepšímu umístění. Dvojku jsem taky našla hned a tak jsem na trojku trochu přidala. "Světlost" hustníku mne ovšem vyvedla z konceptu natolik, že jsem uhla ze směru a ztratila minimálně půl minuty, už jen kvůli tomu, že jsem nevěřila svým očím. Na pětku jsem proto raději zvolila obíhačku a dobře jsem udělala.
Následovala série kontrol na kamenných kupách. Jejich větší část mi nedělala problém, ovšem na desítce jsem bloudila jako malé dítě. Paralelní chyba a už se to vezlo. Nabrala jsem si tu navíc dvě a půl minuty. Když jsem se teda dositosti vyblbla a našla svou kontrolu, těch zbylých šest už šlo jako po másle, některé i v dobrých časech :)
Jak už jsem zmiňovala, zakempily jsme uprostřed hřiště. Po našem návratu tu na nás čekal Šalátův burčák a protože bylo teplo i otravující vosy. Zatímco někteří se šli podívat na Klášter a tak, my vyčkali návratu ostatního osazenstva blanenského auta a vyrazili do tělárny. Sprcha, převlíct a jupí na večeři.
Nevím čí nápad byl sjet do Mariánek, ale byl to nápad briskní. Cestou jsme málem přejeli popelnici nastrabočenou uprostřed vesnické cesty, a odbočku zpátky domů. PeťaŠ vyfotila spoustu krásných fotek a jednu moji. Zpívající fontána byla boží, stejně jako kolonáda a jídlo jakbysmet. Seděli jsme na zahrádce, hráli poťouchlé hry a pomlouvali :D
Druhý den ráno už tak hezky nebylo. Nevím jestli proto, že jsem šla to Áčko, či kvůli čemu, ale zatáhlo se a začalo pršet. Schovali jsme se do stanu postavených ve vyhrazeném prostoru po krajích hřiště a klepali kosu. Tedy až do chvíle, než nadešel čas odebrat se do karantény.
Z té dlouhé cesty kdy mi kapalo za krk jsem byla tak naspeedovaná, že jsem vyrazila z kopce na jedničku rychlostí blesku. Vyšmehlila jsme nahoru kolem oplocenky a mezi dvěma kupami razila první kontrolu. Mně to přišlo rychlé, ale příliš nebylo. Už tady dostávám minutu. Podařilo se mi pohledat i dvojku a postup na K3 v mém podání nebyl ideální - rychlostně. Dohledávka na 5ku byla zmatená a 6ka mi ubrala hodně sil.
Má volba na K8 mi přišla ideální, ovšem to bych nemohla udělat hned několik blbostí. 1) Seběhnout z cesty až na jejím konci, zbytečně daleko od linie. 2) Přebíhat údolí v čistém lese místo paseky. 3) Pořádně si pohlídat ke kterému rohu hustníku nabíhám. Opravdu by mě zajímalo, kolik z těch šesti minut jsem ztratila postupem a kolik jen svou vlastní hloupostí, chybou v dohledávce a zmateném lítání v hustníku 100 m od kontroly. Doběhnout do cíle už pak byla jen otázka morálky. A šlo to velmi těžko.
Než jsme mohli nastoupit do busu na cestu zpátky, vypili jsme pro zahřátí, při čekání na chlapi, několi čajů s rumem či griotkou a svařáků, snědli nějaký ten guláš či klobásu. Pak jsme zatleskali Kodymu, Olafovi, Šéďovi a Bingovi, Dýmovi a Edovi a vyrazili na dalekou cestu za domovem :)
Žádné komentáře:
Okomentovat