Kostelanské Béčka

Příprava mistrovství většinu z nás vyčerpala natolik, že se na béčka buď nepřihlásili nebo se přihlásit nestihli. Holky měly vymyšlený jiný program a tak jsem jela jen já, Zuzka a Klára. Musím říct že Zůzu jsem za celý den jenom zahlídla a s Klárou jsem mluvila pár pikosekund. Jednoduše proto, že se jelo auty a když jsem v doprovodu našich přicapkala s počínající migrénou na shromaždiště, tak ještě než jsem se vůbec stačila podívat už na mě ze stínu pokřikovalo Blansko. A tak jsem zastaničila u nich. Michal startující až v jednu si dal předčasný oběd - cigáro - a voněl jím pod nosem nám hladovým, které jsme do lesa vyrážely během následujících 45 minut. Jako první odešla Peťa s Peťou a chvíli po nich jsme se začly převlékat i já s Mončou. Načež se Míša chopil opuštěného Petina fotoaparátu a jal se tvořit akty. Moc se mu to nepovedlo, ale snaha se cení. Na startu se nedalo stát natož pak sedět. Hrozilo totiž, že pokud jen na pár vteřin přestanete přešlapovat sežere vás za živa milionové hejno obřích mravenců. No dobře měřili jen asi cenťák a kousek. Tfuj. Na jedničku své 7200/450m tratě jsme ještě vybíhala s chutí. Ta mě přešla po cestě na dvojku. Absolutně nechápu jak mě ten postup mohl napadnout, ale napadl - blb - krize přišla u kontroly čtvrté. Postup o dvou centimetrech jsem šla snad čtyři minuty. Jasně bylo to do kopce, ale ten byl snadno vyběhnutelný. Nohy neposlouchaly, plíce nedýchaly, hlava nemyslela, tělo se přehřívalo. V půlce postupu na pětku se mi zamotala hlava tak, že jsem si musela sednout a pak teprve pokračovat dál. Pěšky. Sára mě doběhla o pět minut. Další kontroly jsem se snažila znovu rozběhnout, nebo spíš rozklusat, ale po každých pár krocích jsem myslela, že budu blinkat. Po špatném odběhu od kontroly jedenáct, lépe řečeno seběhnutí z kopce v poněkud jiných místech a znovu objevení se u startu, jsem provedla polemizaci se svým zdravým rozumem. Pohled na hodinky mě utvrdil v tom, že polovinu své trati jsem právě obešla v čase 63 minut. Zbytek měl být podobně hrozný neli horší. Pípání startu mě nakonec utvrdilo v tom, že tenhle závod pro mě skončil, osvěžila jsem se u nedalekého potoka a odbelhala se zpátky na shromaždiště. Brufen, dvě kofoly, klobása a zmrzlina a zase jsem vypadala k světu. Holky se vrátily v klidu a pohodě ovšem Míša se se svou tratí nějak nemohl porvat. Byl tam přes dvě hodiny a měl toho skutečně plné zuby (11300/550). Dobíhal za vyhlášení a tak jsme ze závodů odjížděli až mezi posledními neboť jsme s nimi raději počkali dokud se trochu nezvetil. Rozloučili jsme se a ujistili se v tom, že na podzim se určitě uvidíme. Až když jsem nasedla do auta došlo mi, že ani ta třetí kofola mi neudělala dobře. Doma jsem si vzala druhý brufen a svou třeštící hlavu raději nechala tři hodiny spát, než abych ji přetěžovala čuměním do monitoru.

Všechno ostatní se můžete dovědět zde.

Já mám fotku pouze jednu. Peťa Š. jich má asi vícero, ale zas ne na webu...