MČR Štafet a Klubů - Dolní Prysk

Tak jsme si zase udělali výlet přes celou republiku, tentokrát do Dolního Prysku což je část obce, jež je obcí roku Libereckého kraje. Přestože totiž celý rok stavíme jenom jednu dámskou štafetu, tak chlapům se podařilo postavit tři, a tudíž, aby nejeli zbytečně, jsme postavili dvě družstva. A tak byla do dámské sestavy přivolána tchyně a matka a Bára Nešporová. Ovšem to je jen začátek, co všechno se mi v tom krásném skalnatém prostředí událo, se dozvíte, když si tohle přečtete celé.

Netrénuji. Ne že by nebyl čas, nebo chuť spíš není vůle, není morál. Radši jsem s Vítkem doma, nebo v divadle, nebo se prostě jen tak poflakuji. Na závody samozřejmě celý rok jezdím, jenže to taky stojí dost za hovno a tak byla vlastně naprd celá tahle sezóna - samozřejmě tím myslím co se týče mých závodních výsledků. Na sprintové štafety mne nenominovali, na sprint jsem neměla šanci, na krátkou ani na klasiku jsem neměla ranking, takže zbývaly jen ty družstva a štafety - jenže teď když Iva začala znovu běhat - a co si budeme vykládat, je neskutečně dobrá - tak já jsem vyfasovala pozici náhradníka. Chtělo by se použít nehrajícího kapitána, jen kdyby mne vlastně úplně nevyřadili ze hry. Je mi smutno, že to musím říct, ale takhle mne vyšachovali naposled před dvanácti lety..

Co se mi teď honí hlavou proto vůbec nejsou pěkné myšlenky. 

No nakonec tedy dopadlo aspoň to béčkové družstvo. Haha. Pořadatelé se ovšem opět pěkně vyřádili, a tak ani to, že jsme se ujišťovali, že půjdeme co nejlíp, nám k ničemu nebylo. Tomík mi předává s asi čtvrhodinovou ztrátou, to by ovšem tak nevadilo. Vybíhám k mapám - fakt nekecám! A po chvilce nechápavého koukání na jejich označení, si odebírám tu svoji 43/2 a vydávám se dále do závodního prostoru. Naprosto jasný postup na jedničku mne jen utvrdí v tom, že dneska to bude dobré, protože tyhle skály jsou krásně čitelné. Jenže ouha. Blížím se k cíli a už se jen rozhlížím, kde na mne ve středu kolečka svítí lampion.

Ale co to! Tady přece není žádný objekt na kterém by kontrola mohla být. Podívám se tedy znovu a důkladně na popisy. Kámen a to dost velký, tak kde sakra je? Kousek nad sebou vidím srázek a na něm kontrolu, že by to byla ta má, a došlo k nějaké chybě? Jenže tato nemá kód 50 nýbrž 48. Nadávám a snažím se vydedukovat kde je chyba. Nacházím ještě jednu cizí kontrolu, než se dočista zastavím a pořádně se podívám na mapu. V té době mi už ubíhá sedmá minuta na tomto relativně krátkém postupu. A tu se podívám na umístění sběrky. Ta má být přeci na posedu, jenže je posunutá o nějakých pět milimetrů na severosevero východ. Ještě chvíli na to nevěřícně hledím a pak se nejistě vydávám na protější stranu údolí, kde tuším, že by tedy mohlo být skutečné umístění K1. 

Pro pět ran do čepice je na tohle opravdu slabé slovo a tak se vydávám na druhou kontrolu. Zběžným pohledem zjišťuji že to dnes opravdu nebude lehké, neboť ani pomocí popisu a přibližné odchylky natištěné tratě s realitou, nedokážu už z mapy přesně identifikovat, kde vlastně kontrolu hledat. K2 tedy nacházím úplně náhodně. Mířila jsem totiž k úplně jinému kameni, ale kódy přece nelžou a to nejdůležitější u štafet přeci je kontrolovat kódy.

Na K3 opět běžím po cestě, má to být roh hustníčku, na mapě mám v kolečku roh hustníčku, jenže jiný než v popisu. Ve skutečnosti je tu hustníčků a jejich potenciálních rohů hned několik. Taky je tu bažinka z níž se ozývají podivné výkřiky mých soupeřek, které zjevně vybíhaly až po mě a mají jinou farstu. Zmateně koukám do mapy a připadám si jako desítka, vzhledem k tomu, že stojím na evidentní křižovatce, ale vlastně vůbec netuším, kde jsem na mapě. Nakonec mi to nedá a cestu opustím, překonám bažinku a ejhle, svítí na mne lampion. To přece ale nedává smysl, tohle není roh hustníčku. Mapař a stavitel si ale evidentně myslí něco jiného a tak razím a vydávám se na K4 - údolíčko. Prosviští kolem mne Kamila a já se jí věším na paty.

Ukazuje se, že údolíčko, které jsem si vybrala není to, které vybral stavitel, ale aspoň už můžu vyrazit na K5. Kupka, vcelku jasná to kontrola, jenže na které té skále je asi schovaná? Chvilku mi to zabere ale přeci jen razím a směřuji na K6. Tu jsem odhadla naprosto přesně, stejně jako K7. U K8 mi to nějak neštimuje, ale nakonec se nechám přesvědčit Páďulí, která K8 právě razí jako K13. Povinný úsek je taky jeden velký zmatek. Já ho mám kreslený po cestě, ale pořadatelka mi říká, že ji mám přeběhnou a jít po pěšině pod ní. Nějak to nechápu, ale nakonec ji přece jen poslechnu. K9 je skála. Nahoře. Jenže já se spletu a jdu ze spodu, tu patu u té největší věže v okolí přeci poznám. Cestou se ještě ujišťuji u své kolegyně, která mi mou domněnku potvrdí a přidá i to, že mít moji mapu stojí pěkně za hovno a že jestli chci, tak můžu jít s ní ještě na K10, kterou máme taky společnou. Neváhám a připojuji se. K11 je prohlubeň a tak je vcelku jednoduché ji v mapě i v reálu objevit, jenže K12 je opět srázek a já v té změti nějak nejsem sto ho identifikovat, natož pak ještě najít, protože jsem se vynořila někde, kde jsem vůbec neměla. I tady si má dohledávka vybírá slušnou porci času. Na diváckém už se o mne jistě strachují.

Razím K13 a povzbuzuji Davida, Panchyho a Jiřího, kteří mi jdou do protivky, ano první štafety už nám to dávají skoro úsek. Znovu si říkám, že jsem se od té jedničky měla radši vrátit a tu mapu jim omlátit o hlavu, jenže teď už je pozdě. K14 a K15 a mohutné povzbuzování od Zůzy, Jíti a Caspra. Mám blbě natištěnou trať říkám jim ještě, ale to tu půlhodinu co jsem v lese navíc stejně neodčiní. K16 je průchod. V kolečku mám tři, ale naštěstí nabíhám přímo na ten správný. K17 je prostřední srázek a K18 vrchol. Obě nacházím s přehledem i K19, která na mne kouká z údolíčka, sice jsem ji tam nečekala, ale nebudu si přece stěžovat.

Teď ještě předsběrka. Tam jdou přeci všichni a tak se svěšenou hlavou sleduji vydupaný chodníček. Úsměv pro fotografy a hurá do cíle. Sběrka je už jen formalita, stejně jako omluvit se znovu Casprovi a vyslat ho na cestu, jen se modlím, aby měl správně mapu.

Hlavního rozhodčího jsem sice nepotěšila, a nejsem jediná, ukazuje se, že stejný problém nastal i u 24/2 patřící Šumperku. Nechápou to, úplně stejně jako my, ale nedá se nic dělat, přece nenecháme disknout celé mistrovství, takoví kazisvěti zas nejsme.

Jenže i tak ten sklizený posměch bolí a opravdu by mne zajímalo, odkud se bere.

No, co říct závěrem? Vyhráli Žabiny. Dým má prostě formu, ale nutno říct, že jsem fakt fandila Hradci a věřila jsem Ňufovi, že to v tom pytlíku ještě stáhne. Z minuty zbylo ale ještě 14 vteřin a OKčko tak finišovalo druhé. No a třetí? Životní úspěch našich rasta kamarádů z Luha. Jsou dobří, mají se rádi a my je taky máme rádi. Gratulace tedy putují i k nim.

A já? Já se půjdu zase zahrabat do plínek a knížek a možná začnu uvažovat o tom, jak se příští rok znovu dostat do pozice, kdy bude záležet na tom, jestli na nějaké závody pojedu, nebo nepojedu. Protože kamarádi se přece nenechávají ve štychu..