Brutus 2015 aneb Brutální kopa

Minulý víkend se konečně otevírala nová orienťácká sezóna. Tedy alespoň nám šílencům, kteří holdujeme dlouhým tratím, rádi lozíme do kopců a vůbec máme v oblibě turistické mapy. Ano, modří už vědí, že jde o šílence, kteří se každý rok účastní nejednoho závodu z kalendáře ČAR.

Letošní Brutus byl jubilejním. A měl pro to hned několik důvodů. 1-5) několik oslavenců dosáhne letos kopy let a proto byla obnovena tradice juchání za zvuků kapely Fleret. 6-7) jde o kulatý ročník a tudíž se Brutus 2015 v rámci Valašské Trojkoruny opět přesunul do prostor bližších svému vzniku. Tentokrát tedy na Bunč, do krásně podmáčených Chřibských kopců.

Ač původně to vypadalo s mou účastí prachbídně, nakonec se mi díky mému stavu, povedlo přesvědčit Peťu, že je opravdu jedno jestli má nebo nemá natrénováno a že si z toho uděláme pěkný pěší výlet. Bohužel já měla náladu popobíhat a Peťa si v závěrečném týdnu dokonale zrasovala nohy na zumbě, spinningu a power józe.
Páteční odpoledne jsme strávily v poklidu na pizzou a lahví coly, čekaje na Zbyňka, který se zařekl, že dorazí před šestou. Nedorazil, ale na to už jsme si zvykli. Na Bunč jsme přijeli o půl desáté. Bylo jasno a hrozná kosa a nevytopená chatka nebyla příliš příjemným útočištěm. Brzy jsme se zavrtali do pelíšku a usnuli.

Ráno nás probudil Terčin příjezd. Šťastné to shledání. Nasnídat, obléci, vymyslet postupy a vypadnout do lesa, bylo nakonec obtížnější než jsme očekávali. Zbyňa byl natolik roztržitý, že si málem zapomněl vynulovat čip a když si vzpomněl, tak pro jistotu zjistil, že mu nefunguje. Ještěže Terka měla sebou svůj. Tou dobou už většina startovního pole na Šumákův povel start probíhala pod INOV8 obloukem vzhůru do lesů chřibských.

Zatím bylo pouze ošklivo, ale norská předpověď o sněžení se ještě měla naplnit. A naplnila se dostatečně. Teprve až téměř před polednem sněžení přešlo v mrholení až nakonec ustalo. Večer se ovšem vrátilo zpět, ale to už nám to nepadalo za krk, takže to tak nevadilo.

Pro sobotní šestihodinový okruh jsem jako obvykle měla velké oči. Ač doslovné neběhání nás stálo také spoustu času, pětadvacet kilometrů bylo prostě moc. Na opačném onci našeho kolečka jsem začala nervóznět, že nestihneme limit. Naštěstí dvacetiminutová rezerva vydržela, ale poslední dvě kontroly, které jsme měly v plánu už jsme vynechaly.

Trasu na ten pětihodinový jsem vymyslela jen co jsme došly zpátky a nebýt v neděli ráno lezavo, a únavno, krásně bychom ho splnily. Takhle jsme si řekly, že to stejně nemá smysl a držely se původního výletního plánu. Vrcholovou prémii na Brdu jsme si ovšem nenechaly ujít. Ten výhled opravdu stál za to :)

Mno, co se výsledků týče, netřeba je tady přehrkávat, my jsme si to jely hlavně užít. A snad i užily :)