Aprílové soustředění Maršov

1. - 4.4. 2010 se v Maršově nedaleko Uherského Brodu uskutečnilo soustředění žactva. Pod palcem to jako obvykle měly tři veteránky: Anička, Monika a Dáša...

Ve čtvrtek se podstatná část osazenstva setkala u vlakového nádraží ve Zlíně. Tašky jsme jako obvykle odevzdali do auta a vyčkali příjezdu autobusu. Ten nás dopravil do Luhačovic kde se k nám přidala druhá část osazenstva. Dále jsme pak pokračovali vlakem do Polichna a odtud pěškobusem nahoru na kopec na Maršov. Tam už na nás čekala Monika i s bagáží.

Nastěhovali jsme se do bývalé školy a vyrazili na první trénink…krátký cob. (výsledky dodám :)
Po návratu na nás čekala večeře, chvíli se blblo venku, a potom se promítalo.

Snídaně byla sice na osm, ale to nezabránilo Vojtovi vstát už o půl sedmé. Do lesa se odcházelo po deváté…(chvilku před tím dojela Máňa) Na programu byli hvězdice a řetízek poskládaný s těch hvězdicových kontrol jak jinak než taky do hvězdy.

Byla strašidlácká zima. Všichni jsme kosli, a nejvíc Anička. I přesto se však doběhnuvším dětem nechtělo šlapat zpátky domů…dělali opičky a zdržovali a na rozdíl od nás je vůbec nelákalo to teplo, které se ve škole dalo předpokládat. Konečně za námi zapadli vchodové dveře a ti chytřejší z nás se nešli sprchovat a nalepili se k topení. Oběd jsme přežili v napůl běhacích věcech, a znovu se odplazili do svého devíti pokoje.

Obávám se, že už si nevybavím jaké všechny kraviny jsme vyváděli, ale ven jsme nos vystrčili až když byl čas k odchodu. Nahoře na kopci nám Bára s Aničkou roznesli tentokrát jen
pár kontrol a na mapě nám je pospojovaly jen pár dlouhými čarami. Ano hádáte správně, na řadě byly dlouhé postupy. Na dětské trati se málem ztratil malý Vašík Chovanec a já pro jistotu odbočila u jiného hustíku. No a co chybička se vloudí, horší bylo, že mě začala bolet ta noha.

A zase jsme šlapali zpátky, a zase dětičky zdržovali. A rychle do teploučké sprchy. Ta byla nainstalována na záchodě pro vozíčkáře. Na večeři jsme dostali nudle s cukrem, kakaem a zakysanou smetanou. Naše skupinka dojídala skoro po všech dětičkách a tak se aspoň jednou dostatečně nadlábla. Pak jsme zasedli ke kartám, a hráli jsme kenta a hláškovali (tedy Vojta s Jančou nee:) do doby než Monča zavelela k promítání.

Tak se tedy promítali napřed oba tréninky a následně se PZkům pustil nějaký filmeček. My starší jsme se odklidili zpátky na pokoj a pokračovali v hraní karet a poslouchání music. V deset přišla Monča, že už máme spinkat, ale my neposlechli, a nakonec jsme zhasílali, kvůli Kukátkově třísce až někdy v jedenáct.

Ranní ptáče dál doskáče…Vojta zase vstával před sedmou a zase vzbudil Janču a jejich cukrování zase vzbudilo mě. Odbelhali jsme se tedy na snídani a poslouchali Aniččiny historky :)
Pak jsem šla probudit PZka a svou drahou sestru. Po snídani přijela i Terka s Eéliškou a už nás zase kousala navždy. Tentokrát jsme si vyšlápli jen malý kopec k lesu. Část trasy byla klasická linie i s fáborkama, na které byl sem tam pověšený lampion, i na této naprosto primitivní trati někteří lidé dosáhli dokonalosti a z osmi kontrol našli dvě.

Ta druhá půlka trati byla pro nás starší pouze v mapě. Měli jsme obrovskou radost, když jsme po oběhnutí velkého pytlíku shledali, že jsme ho vlastně nemuseli bežet, jelikož se na něm nevyskytovala téměř žádná kontrola…

Když jsme se dobelhali zpátky do školy, už na nás čekal oběd, a pak jsme si rychle sbalili věci a nechali se odvést do Uherského Brodu. Zde jsme navštívili muzeum J.A. Komenského. Paní průvodkyně z nás byla dosti nervní, a my sami jsme se také nepředvedli v moc příznivém světle, děti se totiž děsně těšili do Delfína.

Jitka Hauerlandová byla tak hodná, že mi z domu přinesla plavky i ručník, neboť já hlupák starý hlava děravá jsem si je zapomněla doma. Po čtvrt hodině čekání u pokladny, kde nás ty ženské nebyly sto zprovozuschopnit, jsme se nadšeně vrhli do divoké řeky, na tobogán, výřivky, plaveckého bazenu, nebo jsme se jen tak čvachtali. Pak jsme spontáně začali hrát na hoňku a následně jsme šly na jídlo do bufetu. Když se všichni vyráchali prolezli jsme zas ven, a dostali vynadáno, že jsme naprosto neschopní, jelikož se s pidi dětských ručiček ztratili troje čipové hodinky. Anička byla přešťastná.

Auta nás pomalu odvážela zpátky domů, a Vojta ještě stačil zaběhnout do sámošky pro kuřecí masíčko. Místo večeře jsme si totiž opékali buřtíky, a starší osazenstvo se rozhodlo, že kuřecí masičko, bude daleko lepší volbou. Někdy v té době se začali hrát poldové a zloději, ale pak sme je museli zrušit, zaprvé byla strašlivá tma a za druhé tomu teplému masíčku nešlo odolat.

Před spaním se dole promítal film, ale naše společnost ho radikálně bojkotovala, hráli jsme karty, zpívali si a pojídali masíčko a upečené jablíčka *mňam*. Bylo to vynikající. Řešili jsme spoustu krávovin i důležitějších věcí a hráli na žížaly a tak jsme opět zhasínali dosti pozdě.

Po snídani, na kterou nás Vojta zase vzbudil nekřesťansky brzo (tedy mě a Janču, ten zbytek se vyvaloval až do půl devaté, kdy sem si vzpomněla, že by taky měli vstát) jsme se naposled převlékli do běhacího a vyrazili nahoru k lesu. Bylo krásně a svítilo sluníčko, akorát strašně fučelo. Běželi jsme obyčejnou trať a končili jsme až u školy. Monika si dala židličku před barák tak šikovně, že viděla všechny už kilák před cílem, a navíc pěkně ječela, když jsme v tom kopci ke škole přešli do chůze…

Snědli jsme obídek a pouklízeli po sobě bordel. Tedy! Jenom někteří…Brzo byla auta plná a dokonce i vyhlášeny poslední dva tréninky, a tak nám nezbylo nic jiného, než se rozloučit a pochodovat do Polichna na vlak. Cestou zas někteří zdržovali, avšak naštěstí bylo času dost. Když jsme dorazili do Luha rozloučili jsme se s polovinou osazenstva a ta druhá část byla pozvána na kofolu. Pak jsme si sedli na patník a vyčkali příjezdu autobusu domů.

Ani to se neobešlo bez komplikací, neboť někteří se neumí chovat, ale zvládli jsme to…jen doufám, že ten řidič nemá paměť na lidi.