OO-cup 2010

oo-cup news, fotky

Ve čtvrtek večer se u nás začalo šílet, mamka začala balit jídlo, taťka dostal za úkol sbalit si věci a já zas ještě něco uklidit, jestli jsem si teda jistá, že už mám všechno. Pak jsme byli pro jistotu vyhnáni ven, abychom hodili na střechu rakev. Ani jeden z nás si nepamatoval její přesné umístění, ale i tak se nám ji podařilo rychle upevnit.

A to už mamka začala nosit první věci, mě bylo poněkud špatně a než jsem se trochu zbrchala a znova vylezla nahoru naši už se vybavovali s Rosťou. Jak radostné to shledání...když odjeli, zavřeli jsme rakev a v tu chvíli se na parkoviště přiřítilo další auto. Tentokrát ovšem auto velmi očekávané, neboť k nám přivezlo našeho posledního pasažéra Janu.

Taťka pak vjel s autem zpátky do garáže a jen tak tak se tam i stou rakví vešel...máme to hold všechno vypočítané na milimetry. Otevřelo se víno a povídalo se tak dlouho než jsme usoudili, že přeci jen ráno vstáváme.

Původně zamýšlený čas odjezdu se samozřejmě nesplnil a věřte tomu nebo ne, ale i letos jsme se vraceli z Březnice. Ale tentokrát jsem si svůj spacák ohlídala. Naopak tatínek si zapomněl nabíječku do auta, což, jak jsem později zjistila, je velmi užitečná věc :) A tak jsme svou cestu přes město a kolem policajtů měřících v Březnici rychlost projížděli potřetí.

Ponejprv jsme svou cestu směřovali na Bratislavu, neboť tatíček se musel ještě stavit v Shocartu. V té době to ještě vypadalo, že letošní dovolená se obejde bez firemních komplikací (neobešla - bouřka vyhodila server a nešlo Brno- chí). Pak jsme se vymotali z5 na dálnici a už jsme uháněli do Rakous. Na hranici jsme ještě pořídili dálniční známku a už jsme si to frčeli 130 směr Klagenfurt.

Někde před Grazem jsme zastavili na benzínce a počkali na druhou posádku, která vyjížděla z Prahy, přibližně ve stejnou chvíli, ale zastihla je bouřka a na dálnici byla snížena povolená rychlost.(Rakušané jsou opatrní a tohle si dost hlídají). Při čekání jsme se najedli a taky si dali kafe. Já měla strašlivou chuť na jeden z koláčů, ale vzhledem k mé neznalosti němčiny jsem si ho sama objednat nemohla a mamce se mi říkat nechtělo, neb by mi vynadala, že její slaný štrůdl mi nejede. I tak si z nás s Janou dělali celý týden srandu. No a co prostě nemáme rádi sýry.

Z dálnice jsme odbočovali v Sankt Andrä, a pomalu ale jistě jsme se blížili ke Slovinsku. Překvapivě jediný kdo byl vzhůru byl taťka a Azbest jako řidiči. Ostatně by bylo dosti špatné kdyby zrovna ti dva spali.

Okolo čtvrté jsme dosáhli svého cíle - campu ve Varpolje. Zatímco já čekala v autě a ostatní vyřizovali ubytování, které jsme sice měli dopředu nahlášené i s velikostí stanů a já nevím čeho všeho, ale žádný konkrétní plac nebyl přidělen (Slovinci), zastavilo před námi jedno stříbrné auto se Zlínskou poznávačkou, a kdopak se z něj nevybatolil nežli Jöergen, Boban, Šalát, Tomík a Kačka. Boban dostal vynadáno, že se neozývá, a okamžitě na svou obhajobu uvedl, že si mobil zapomněl doma. Pro tento týden jsem se tudíž stala telefonní ústřednou. Pak se ukázalo jedno modré auto s taktéž SPZ Zlína. Za volantem seděla Bařice, ve předu Jiří a vzadu se mačkali Gabča s Oňkou a Lenkou. Byli nakupovat. Kluci se chtěli mrknout kde že to spinkají a Šalát si sednul na kufr. Bařice si ho nevšimla a vesele s ním odjela. Mamka už tak veselá nebyla.

Pak už nám nic nebránilo v najití slušného místa a nakonec jsme našli. Na úplně opačné straně campu kde v blízkém okolí nebyl vůbec žádný Čech. Někdy potom co jsme postavili stany se přiloudala sestra a G s O a vyzvedli si věci, pod záminkou, že jim jdu pomoct jsem se vytratila i s nimi a objevila jsem tak tři části campu do kterých jsem chodila nejčastějc. Seznámila jsem se s jejich osazenstvem a pak jsem se vrátila zpátky.

Pak už mi nezbývalo nic jiného než zabydlet se ve stanu, navštívit sprchy, spořádat večeři, sedět se staříky nad vínem, zachumlat se do spacáku a spinkat. Někdy nad ránem začalo pršet a ten den už snad nepřestalo.

Čekala nás první etapa. Všichni byli mokří ještě než vůbec došli na start. Terén to byl opravdu pěkný, a i v tom dešti se mi běželo opravdu suprově. Doběhla jsem už pouze za mírného poprchání na třetím místě, o které jsem se dělila s Kájou :) Pak už jsem s foťákem připraveným v pravé ruce vyčkávala u doběhu až se z lesa vynoří i zbytek mých přátel
a příbuzných.

Odpoledne už tedy nepršelo, ale bylo chladno a tak jsme rozhycovali luciferka a počali jsme hodovati, seznámili jsme se z roztomilým klanem Holanďanů, jež měli svůj karavanový tábor hned vedle nás a pánem jež každý den chodil po laně nataženém mezi dva stromy.

Po večeři jsem se odebrala navštívit svou sestru, ale ta byla zrovna pryč a s ostatními v této skupině jsem toho neměla mnoho co řešit a tak jsem se vydala prozkoumat blízké okolí. Hned naproti campu, byl velký sportovní areál, když jsem kolem něj procházela objevila jsem houpačky a tak jsem se na chvíli posadila. Tak po půl hodině upoutala moji pozornost cestička vedoucí směrem kterým měla být řeka.

Řekla jsem si že za to nic nedám a šla jsem se tam tedy mrknout. Když jsem přebrodila malý potůček zjistila jsem, cestička zde končí, ale pokračovala jsem dál po trávě a kamení, slyšela jsem vodu, a opravdu, ale po strmém břehu se k ní nedalo dostat, a poblíž rozhodně nebyl žádný mostek. Vrátila jsem se zpátky na pěšinku a zkusila odbočku doprava. A po pár stech metrech jsem objevila mělčinu. Zaházela jsem si pár žabek a pomalu se vrátila zpátky do campu.

Druhý den jsme startovali brzo a na start to bylo daleko, a tak jsme taky brzo odjížděli, na shromaždišti ještě prakticky nikdo nebyl, našli jsme si vhodné místečko a převlékli se do včerejších mokrých dresů a bot. Naštěstí to vypadalo jako, že dnes pršet nebude. Už na dvojce se mi podařilo doběhnout Káju o čtyři minuty, a svůj náskok jsem pak ještě trošku zvýšila. I tentokrát se mi docela dařilo, ale chbám jsem se rozhodně nevyhla. Po doběhu do cíle jsem se rychle převlíkla a vrátila se zpátky ke sběrce, abych mohla fotit, bohužel foťák zklamal a tak sem jich moc nevyfotila a ty co jsem zvládla jsou mizerné... škoda no.

Když jsem se vrátila zpátky dostala jsem vynadáno kde se flákám, že Azbesti už jeli. V campu jsme se najedli a vyrazili na výlet. Z původní krátké procházky se vyklubala procházka delší, ale zase jsme se autem dostali výš než jsme očekávali. Rozhodli jsme se vyšlápnout si to na nedalekou rozhlednu, a tak jsme taky učinili. Byla to procházka velmi pohodová, a díky Janě taťka nikam nezdrhal, což se na našich výletech stalo snad poprvé. Už chápu jak to, že s ním může chodit hroby :)

Když jsme se vrátili zpátky a najedli se, oblíkla jsem si běhací věci a šla si vyklusat. Maminka na mě zírala dosti nevěřícně. Nejdřív jsem se ještě stavila u ségry a ani tam se mé prohlášení neobešlo bez poznámek. Zvláště Oňka se neustále ptal s kým jdu proboha klusat, a odmítal uvěřit, že sama. Načež si přisadila i sestřička a tak sem ji poslala ať se jde mrknout, že v jejich skupině nikdo nechybí.

Pustila jsem se opět po cestičce kolem řeky a tentokrát jsem sebou vzala foťák. Řekla jsem si že poběžím tak 30 minut a tak jsem se dostala poměrně daleko, a díky focení se můj výlet taky patřičně protáhl, a proto když jsem doběhla zpátky, už se stmívalo, a matička měla poznámky typu: "Už jsem se chtěla zeptat Šaláta, ve kterém stanu jsi zalezlá." Poznámky jsem patřičně ignorovala, najedla se a zavřela jsem se do auta.

Třetí etapa se konala dost daleko a modrý start, tedy Azbest, taťka a já jsme to měli na start 2200 a 200 převýšení (nebo tak nějak) a vzhedem k tomu že Azbest šel 00 a my dva 03 vyjíždělo se brzo. Naštěstí jsme nechytli žádnou kolonu, a tak jsme taky brzo přijeli, ale byla strašlivá zima a čas odchodu na start se rychle blížil. Byla to tedy etapa veskrze špatná, neboť ani doběh se nedal fotit, cíl modrého startu byl 1300m daleko a 180m vysoko.

Už cestou na první kontrolu jsem udělala neuvěřitelnou koninu, a místo abych cestou na druhou chvilku popřemýšlela na nevýhodami mnou zvoleného postupu, jala jsem se ho rovnou uskutečnit, což se mi sice podařilo, ale za ty problémy to fakt nestálo. Podobných kravin jsem udělala ještě spoustu a tak není divu že mě doběhla holka startující deset minut za mnou.

V cíli jsme si ze ségrou pořádně zanadávali a sestoupali zpátky dolů. Horší bylo, že stejnou trať jako Bára měl i strýček. Ten se nenávratně ztratil po cestě na třetí kontrolu a nakonec se náhodou našel u cíle, po dvou hodinách naprosto marného hledání toho kde se na mapě vůbec nachází.

Po cestě zpátky jsme se stavili v Gornji Gradu, vyfotili klášter a navštívili obchod, pak jsme ještě udělali zastávku u rekonstruovaného šibeničního vrchu. Když jsem šla večer vyklusat potkala jsem ledňáčka, pak volavku, potom stopy u potoka, a když jsem se vracela tak ještě kukuřičné pole a Jöergena "respekt". Zase jsem seděla chvilku v autě a popíjela Sprite, ale pak jsem si řekla, že se jdu mrknout co Bařice vaří a taky na výsledky.

Když jsem pozorovala dva spolu mluvící človíčky, málem jsem se nabodla na zábradlí mostku a spadla do potoka. Jak se mi tak vysmívali, že jsem zas byla běhat, přišel Boban a táhnul je ať si jdou sednout za nimi ke hřišti.

Jelikož jsem se měla v plánu vrátit do stanu, šla jsem s ním a pak jsem se nechala překecat, že tam mám s nimi zůstat. Později se k nám přidal Hradecko-Brněnský zbytek a já se seznámila se spoustou lidí, kterým mě Šalátisko představil v tom opravdu nejlepším světle, a to tou nejstupidnější historkou z mého dětství. A pak se pilo, a pilo, a někdy před půlnocí jsme se všichni odebrali ke stanům.

V úterý se běžela etapa nahoře na planině a tentokrát ten kopec museli nahoru vylézt všichni. Parkoviště totiž bylo tam, kde včerejší shromaždiště, a shromaždiště ještě výš než včerejší start. Nakonec se i mamince podařilo vydrápat nahoru a tak bylo všechno v pořádku. Bylo krásně, a na planině se mi docela dařilo, ovšem svou včerejší ztrátu už jsem dohnat nedokázala, i Kája se mi v celkových výsledcích dosti přiblížila :)

Po doběhu jsem si sedla nad tři předsběrkové kontroly a měla jsem tak báječný výhled na platinu a několik posledních kontrol všech kategorií a tak jsem fotila a fotila abych dohnala všechny ty dny kdy to nešlo :)

Přitom jsem se občas musela nahlas smát, třeba když se Boban ztratil na zdánlivě jasné kontrole, nebo když to vypadalo, že Kamenda s Karimem se na překříženém postupu srazí.

Když kolem mě všichni proběhli, vrátila jsem se zpátky a počkala než se Azbesti a Jana vrátí z výletu na planinu.

Opět se rozhycoval luciferek, neboť Azbest dokoupil uhlí a opět se hodovalo. Dlouho to vypadalo, že bude pršet, a tak jsem se šla podívat za Bárou, ale ti tam nebyli, a tak jsem se mrkla na včerejší výsledky, a pak mi došlo že říkali že půjdou hrát volejbal. A taky, že jo. Už končili a tak jsem na ně počkala a vrátila se s nimi zpátky do campu. Bára se rozhoda nás přijít navštívit a taky ukrást něco málo k jídlu.

Protože pršet nezačlo, rozhodla jsem se k poslední návštěvě pěšinek okolo řeky. Rozloučila jsem se tam hned s několika věcmi, a se mnou se zas rozloučil nějaký sokol či co to bylo :) Když jsem se vrátila zpátky potkala jsem Páju a po mamčiných poznámkách zas byla dokonale vytočená. Osprchovala jsem se a zase jsem se zavřela do auta, napsala status na face, odepsala Jíti, požívala Sprite, a snažila se číst.

Okolo deváté jsem se zvedla a rozhodla jsem se jít podívat na dnešní výsledky. Viděla jsem, že u našeho stolu, sedí naše společnost a tak jsem šla Bobanovi vyřídit jednu sms ;) no a pak jsem tam zůstala, někdy pak se k nám čtyřem přidalo prvních pět lidí pak druhých pět lidí a pak se objevilo i včerejších 7 hvězdiček, které jsem opouštěla v rozhodně lepším stavu než v jakém byly dnes.

A tak se rozjely zajímavé diskuze, holubičkové fighty a dorazila i moje sestra, pak jsme skákali na trampolíně a když jsme byli vyhozeni, tak jsme hráli macháčka, pak jsem se s Kájou přesunula na druhou stranu potůčku a probrali jsme spoustu věcí, než se usoudilo, že je dost pozdě a Kája mě doprovodila ke stanu.

V té době bylo něco před druhou ranní. Proč jsem si šla lehnout o čtvrt na šest tady řešit nebudu, každopádně když jsem ráno vstávala, měla jsem jednu botu mokrou, a pořád ještě jsem se podnapile motala, do stavu kocoviny jsem přešla někdy v době cesty nahoru na parkoviště, nahoře na shromaždišti jsem se málem zhroutila, hlava mi třeštila fakt perfektně :)

Cestu na start jsem pro jistotu započala o čtvrt hodiny dřív a než jsem se vyškrábala nahoru už jsem měla v patách kluky kteří se smáli mému stavu. Naštěstí mě zachránila Kája která startovala kousek za mnou. Potom mě taky doběhla cestou na jedničku. Na dvojce jsem ju došla já a vydržela jsem to až do sedmičky, ale nezdrhla mi nijak moc. Celkově se přede mě stejně nedostala, a já opravdu netuším jak se mi / jí to povedlo :)

Pak jsem seděla asi tak hodinu u svých věcí. A když už jsem konečně byla schopná se zvednout a chtěla jsem za nimi jít, objevil se Boban, že už jedou, a že si k nim mám jít hodit tašku. Přišla jsem tudíž o vyhlášení a určitě spoustu zábavy, ale když jsem pak v autě čekala na naše, objevila se Kája a tak jsme ještě pokecaly :)

V campu jsem pak netrpělivě vyčkávala příjezdu Nováska, Bařice, Oňky a Gabči. Se zbytkem svých věcí jsem se nasoukala k nim do totálně nacpaného auta, a mohly jsme vyjet na cestu zpátky. Ještě jsme stavěli u obchodu a potkali Karima, Ninu, Kamendu a Švirdu, ale pak už se naše přeložené autíčko vesele ubíralo k domovu. Podařilo se nám vyjet všechny kopce, projet beztrestně celní prohlídkou na rakouské dálnici a dokonce i objet kolonu vzniklou za nějakou bouračkou těsně před českými hranicemi. A dokonce ani toho ježka jsme nepřejeli.

(: Teď už mi nezbývá než doufat, že se někdy k té "svojí" řece vrátím! :)