Ano vskutku.
Tohle se už opravdu nestalo celé věky.
To,
že se seknu v lese s mapou a chodím kolem kontroly na přibližně
podobném místě, je zcela běžné, neboť třeba neodhadnu vzdálenost, ale to
co se mi povedlo dneska?!
Včera se začalo znovu trénovat,
nebo by se alepsoň mělo začít a o víkendu se s Peťou účastním hrobu. Už
čtrnáct dní se snažím sama sebe dokopat k nějaké aktivitě, ale až dnes
se mi to podařilo. Mimořádně jsem přišla ze školy a měla skutečně chuť
vypadnout ven, ačkoli to zrovna nevypadalo na to že bude svítit. Uvařila
jsem si oběd a u sledování včerejšího Castla se nachystala na hodinovou
klusačku. Byla jsem si moc dobře vědoma toho, že víc nezvládnu. Posuďte
sami jestli by rychlosti nebo příliš dlouhá vytrvalost byla k užitku
spíš než ke zhoubě pro někoho, kdo už tři týdny nevystrčil běhací botu z
domu (vyvětrání na balkon nepočítám..)
Když
jsem vyběhla akorát začalo kapat, ale řekla jsem si, že buď to
přejde, nebo se holt vrátím promočená. Nechtělo se mi to otáčet
zpátky sotva jsem se jednou rozhoupala.
První
rychlé krůčky, byly neuvěřitelně osvobozující, vsadím se, že
ten pocit znáte. Třeba když jste dlouho nemocné a nesmíte z
postele ani na krok, jak dobře vám potom udělá malá procházka.
Vydala
jsem se jinou cestou do mě tak dobře známého lesa, vždyť jsem
tady běhala celou loňskou zimu (ehm).
S
tím, že mi někdo rozorá moji pěšinku taháním stromů, jsem
ale nepočítala. Nakonec jsem se dostala ke svému rozcvičovacímu
plácku a vylekala jednu srnku. Chvíli jsem se procházela krásně
žlutým lesem a potom vyběhla.
Nerada
tu běhám po cestách. Jsou rovné, tvrdé, nudné. Skoro jako
stadion. Lepší pro kolo. Radši volím les, a tak jsem si našla
hezkou pešinku, velmi rychle se přeměnila v srnčí cestičku
vydupanou ve sněhu. Nevadí. Zpomalila jsem abych náhodou nějakou
hnědookou chudinku nevylekala. A jak jsem se tak soustředila na
nepromočení botek a na nalezenou studnu ani jsem si nevšimla, že
jsem se otočila zpátky k jihu.
Doběhla
jsem na cestu, po ní ke křižovatce, a to jsem začala zírat
poprvé. Ovšem, kdybych sebou měla mapu, našla bych se hned, jenže
teď jsem nevěděla, kudy se mám dát, ani jedna z cest mi nebyla
povědomá, neboť tuhle část normálně obíhám a objíždím.
Tak tedy doleva, tam se přece musím dostat k rybníku. Jé hele
hřbitovní plot, super! Vím kde jsem.
Tak
běžím kolem plotu a hlavou mi pořád vrtá, jakto, že jsem k
němu přiběhla z téhle strany, tak daleko na východ jsem se přece
nemohla dostat. A taky je ta pěšinka podél jakási jiná, a jsou
tu nové plotky.
Po
chvíli delší než jakou to kolem plotu k rybníku obvykle trvá,
jsem se zarazila. Něco je špatně, tamhle je vymýcený velký kus
lesa, ale nevypadá to nově. Jsem jinde než bych měla být, a tam
je zase další plotek. Ouč zvířecí hřbitůvek se zákazem
zapalování svíček v letních měsících, kvůli suchu. (Ne že
by tady letos nějaké bylo) Tak tady jsem zkutečně ještě nebyla.
Hlavou mi začalo šrotovat, kde jsem asi mohla špatně odbočit,
ale na nic jsem nemohla přijít a hlavně, jdu vůbec aspoň trochu
správným směrem? Nejsem třeba někde pod Stříbrňákem. Jasně
blbost, to bych cítila v nohách a hlavně bych nebyla u hřbitova.
Tak
kudy domů. Je hele auto. Hmm ale tohle není hlavní cesta, tohle
vede jinam, takže do města na opačnou stranu. Proběhla jsem lesem
jako blesk a vynořila se na cestě. Neznámé cestě, ale přeci jen
by to měla být ta správná směrem domů.
Jo.
Byla. Nádrž Češík to honosně uvedla na pravou míru. Z krátkého
výklusu jsem se vrátila po hodině a půl. 10+45+10 čistého běhu,
zbytek padl na ujišťování, obdivování, rozcvičení a paniku.
Jaké
bylo následně při pohledu na mapu mé překvapení, že za celou
mojí dnešní eskapádou stojí chvilková nepozornost u studny a
pozvolné stočení směru z východu na jih. Ještě, že v době,
kdy jsem opravdu měla chuť volat na ostatní, aby mi řekli kde
jsem, nebyl nikdo poblíž a že jsem se rozhodla nechat doma mobil.
Jinak bychom z toho neměli nikdo nic.
Příště
až budete běhat v HK v lese, dávejte si pozor na kterou cestu
vyběhnete, i když vy budete jistě držet v ruce mapu.
Žádné komentáře:
Okomentovat