BKZ 2012

Vypadalo to jako že bude hezky. Teplo, bez sněhu, bez přílišného bláta. Ráno mě jako vždy probudilo šramocení hektolitrů připravovaného čaje v naší kuchyni. Byla jsem připravená otočit se na druhý bok a spát ještě chvíli dál, jenže mě do očí zaštípaly krystalky sněhu. Ano sněžilo a dost. Plných deset centimetrů už leželo na zemi a ač odtával, stále padal další. Jako na povel jsme se záhy začali probouzet všichni a pobíhali jsme po bytě semtam jako splašené stádo. Máša se balí a odjíždí na svátky domů a tak se ještě bleskurychle loučíme.
Čaj je dovařen a my můžeme konečně vypadnout. Jako vždy i letos máme mírné zpoždění, ale i letos se čeká. Bez nás by to totiž snad ani nešlo. Náhle mě představa 30 km v těch deseti číslech sněhu, který už stihnul i zmrznout děsí. Hned po startovním výstřelu upadám na zamrzlé příjezdové cestě a určitě nejsem sama. Pak už to jde, chlapi nasazují své vražedné tempo, Tomík fotí a my plápoláme.

Po prvních pěti kilometrech začínám mírně tuhnout, šlo to rychle a po asfaltu, tak se není čemu divit. Bára vyhlašuje pauzu na záchod a já s Lucy poklusáváme dál. TŘÍŠK!! Nevíc co bylo horší ten šok nebo ta bolest potom. Sedřená a naražená holeň se bude hojit ještě měsíc a i potom je na ní stále cítit důlek po dopadu na zmrzlé bahno. Jenže teď je třeba se kousnout a vydat se rychle dál. Takovéhle patálie je prostě třeba rozběhat. Nic jiného mi nezbývá. Stírám zmrzlé slzy bolesti z očí, děkuji všem zachráncům, shromážděným kolem a může se pokračovat v cestě. Když dobíhám na Přední vrch, tak chvíli uvažuju nad tím, že to zabalím a nechám se od Irči a Lucy zavést domů, ale nakonec zatnu zuby, řeknu si že Vítkovice jsou za pár, a ono to zase jde.

Na Vítkovicích jsme za dvě hodiny. Noha bolí, v krku pálí. Horký čaj, čokoláda, banán se solí a brufen. Během sedmi minut kdy čekám až doběhne zbytek mé skupinky a taky se občerství, tuhnou nohy. Fest. Druhých patnáct bude krušných.

Přes štákáč se musím několikrát zastavit a vydýchat, protáhnout. Všechno bolí, všechno klouže. V Lůžkovicích nás opět vítá auto, taťka je dvacet minut za náma. Vím že tady nesmím zůstat ačkoli brufen nezabral - nebo zabral ale jinde? Asfaltová pasáž je krutá - bere mi zbytky morálu i sil. Holky můžou a utíkají mi zatímco já mám křeč ve stehně. Cestou do zeleného údolí mám chuť se vrátit, jenže není kam. Pod Jaroslavičákem na mě čekají. Napít, záchod, pokračovat. To už prostě musím doběhnout. Posílám je dopředu, vím že z kopce je doběhnu.

Už jen kousek a jsme na dálnici. V nohách je 25 kiláků a v hlavě vymeteno, nohy pálí, plíce pálí, silnice klouže. Nahoře se vydýchám, zavřu oči a sjíždím dolů jen nespadnou a nezranit se. Předbíhám holky. Pouštím brzdu a přidávám plyn. Vím, že se nemůžu zastavit, nebo se už nerozhýbu. Těsně před hlavní cestou na Kudlov mám mžitky před očima. Zastavuju, přecházím silnici, žužlám sníh a poslední cukr. Toužím po soli a čekám na dámy. Nahoru na klubku vybíháme společně, ale i tak jsem u dvěří první. 4:15:12 první holka v cíli letošního ročníku.

A víte co? Ač je to prasárna a málem jsem to nedala, tak příští zlatou neděli už mám jasně vyznačenou v kalendáři. Jen máloco mě zastaví...