Na mé narozeniny, jak už víme, začalo v některých polohách sněžit. Když jsem absolvovala Noční kufrování, v Hradeckých lesích bylo patnáct čísel mokrého sněhu a do rána pod jeho tíhou začali praskat větve. Díky tomu se zrušil Jarní Pohár. Zasněžené Velikonoční soustředění se mi vyhlo kvůli rodinné sešlosti a MM na klasice a ve štafetách bylo taktéž zrušeno kvůli sněhu. O týden později měl proběhnout 1.OŽ na Rusavě, ale na shromaždišti připadl skoro půl metr a do lesa se nikdo ani dívat nešel. První OB závod sezóny tak startoval až 20.4. pod taktovkou Jičína na autodromu v Dolním Bousově.
Do prvního závodu v jednadvacítkách jsem startovala sedmnáctá a moc holek už mne předbíhat nemohlo. 7,1 km, 260 převýšení a 24 neosvětlených kontrol vyšlo nejlépe Ivetce, ale moje desáté místo s tím co jsem tam předváděla taky není úplně špatné. Hned po startu nás všechny čekalo koupání v bahně. Jen neupadnout a honem se přesunout do lesa.
Chvilku jsem si nebyla jistá kudy a kam jsem vlastně vyběhla, ale prohlubeň hustík a údolíčko byly jasné a kontrola ač nesvítila, byla vidět. Na postupu na dvojku mě trochu vystrašilo více cest a hustníčků, než bylo v mapě, ale nakonec jsem chytla správný směr a vynořila se zpoza stromečků s nosem zabořeným do lampionu. Trojku jsem vzala na jistotu a na čtverku do pálila lesem. Chytila jsem si hrázku a koukala od ní nahoru po velké jámě. Ale jáma nikde. Přece nemohu být jinde - hrázka, údolíčko - tady někde to musí být. Chvíli lítám jak vítr v bedně a pak ji teprve narazí někdo jiný. Kruciš.
K6 místo po cestě, jejíž konzistenci jsem si vyzkoušela už předtím, beru lesem. Nakonec se vyskytuji u trojky, kde jsem vůbec být nechtěla, ale na škodu to není, alespoň neřeším dohledávku. Na osmičku přebíhám pěšinu a nechce se mi vracet, když to zjistím a beru to raději traverzem kontrola však na mne nakonec vykoukne sama. To na dohledávce u devítky lítám hezky dlouho. Paralelní chyba na ohybu vodoteče, když je navíc podmáčené všechno kolem je vážně bájo. A ještě si na kontrolu neposvítíte.
Pak to šlo skvěle až po patnáctku. Mezi ní a šestnáctkou totiž leží pokácený hustník a nejen já tak absolutně ztrácím pojem o tom, kde jsem. V mapě se není čeho chytit, ale nakonec se ke kontrole přeci jen dostanu. Pak jsem si zas až po jednadvacítku všechno hezky hlídala a kontroly naskakovaly jak popcorn. Ale můj organismus už se příliš těšil do cíle. Chvilka nepozornosti a špatná odbočka na rozjeté cestě a už jsem zase byla mimo plánovaný postup. Ty poslední dvě už pak stačilo jen běžet a nezamotat se do plotu.
Nejvtipnější ovšem bylo dostat se zpátky do Hradce. Pěšky do Jičína se mi úplně nechtělo a jinak bylo povětšinou plno. Nakonec se mi povedlo objevit jedno místo v Klokaní dodávce a tak jsem brzdila před barákem ve tři ráno.
Žádné komentáře:
Okomentovat