Akáda 2013

To nám to hezky začíná! Tedy vlastně mě. Je úterý půl paté ráno a do pokoje vběhne mamka. Má dojem, že je půl šesté a tudíž jsem zaspala. Při pořádném pohledu na hodiny se uklidní a jde si zpátky lehnout. 5:10 vstávám a začínám si chystat jídlo na cestu. Bude dlouhá. Do Stráže nad Nežárkou na České Akademické Hry (ČAH - Akáda) jedu vlakem. Tedy aspoň do Brna. Odtud s Míšou autem. Ovšem to je jenom plán.

6:10 sedím znovu doma. Hlavu v dlaních, slzy na krajíčku. Počasí jakoby sympatizovalo s mým vlastním rozpoložením - zahradnický deštík skrápí Zlín už od časných hodin. Občas mám pocit, že personál vlakového nádraží si z nás prostě dělá šoufky, neboť nevidět dobíhající zářivě žlutozelenou osobu, která mává a volá, zatímco průvodčí se zvolna přemisťuje z kanceláře do vlaku, nechat ji doběhnout téměř ke dveřím vlaku, ale přesto (stále zřejmě neviditelnou) přidat na rychlosti a ujet, jakoby měla infekční žloutenku, to se snad ani jinde stát nemůže. Jinde totiž nemají tak přihlouplé nádraží.

Je 6:40. V tuto dobu jsem měla sedět ve vlaku z Přerova, ovšem sedím u počítače a komentuju své dokonalé ráno. Zajímalo by mě, co tyhle dva dny ještě přinesou. Už jsem vám říkala, že startuju 01?

Je 8:30 a já čekám v Brně na domluveném místě. Taťka mě tu vyhodil asi minutu poté, co přijel vlak. Skutečně. Přejížděl nám nad hlavama. Už jsem si stačila najít bankomat a pustit žilou kartě i za svačinu. I když mám pocit, že ji beztak nesním. Začíná poprchat. Zase. I když na cestě ze Zlína byl teda spíš pěkný slejvák.

Naviguju. Ještě jsme se museli stavit u nich na chalupě. Parádní baráček kdesi v zapadlém koutku jižních čech. Je tam klid a krásně. A mají rybníček z kvákajícíma žábama :D Teď se ztrácíme na nějaké prapodivné cestě, kterou si sám vybral. Aha, špatně jsme odbočili, ta cesta je ve skutečnosti čerstvě zpravená a vypadá trochu jako cyklostezka. A jen tak mimochodem nejedeme do Stráže, ale kousek víc na východ do Hradiště. Tam je totiž shromaždiště. Jen teda nevím, jak se dostanu na zítřejší shromaždiště, když Míša ještě dneska jede na atletiku do Práglu. Checht.

Už jsem říkala, že peče slunko? Ostošest, vysušuje všechnu tu spoušť, co tady napáchala všechna ta voda. V sousední vesnici znova bagrujou koryto říčky a uklízí zbytky asfaltu. Ještě že bydlíme na kopci...

Shromaždiště je zatím prázdné. Teda stan už stojí a jsme tu my dva a šest pořadatelů. Kluci si teprve chystají kontroly na roznos. Na to že se za hodinu startuje... :D.

Luha přijeli na kole. Prý vyráželi už v neděli ráno.

Převlíct a jde se na to. Na start je to 1700 a někteří už šli. Ale já jdu první :D

Jít do lesa první má jistě i své světlé stránky. Například u štafet je to vysloveně žádané - tím narážím na Johančino druhé zlato odtud. Ovšem nadruhou stranu není v lese nikdo, kdo by vám kontrolu našel. Na startu jsme měli pocit, že jsme spíš na nějakém mapovém tréninku a po prvních krocích do lesa jsem zjistila, že jsem spíš v říši divů. Chápu, že nám dali starou mapu, ale proč když avizovali novou a proč tam není sebemenší změna v porostech?

Už na jedničku dělám dvouminutovou chybu, když kontrolu nadbíhám a mizím asi čtyřistametrů za ní. Žhaly, který mě fotil už při výběhu, si mě tak může vyfotit znovu. Tak jo, na dvojku radši pomalej. Žádná sláva, ale šlo by to. Na trojku jdu úplně do háje. To sem nemohli dát aspoň tuhle paseku? Vždyť je jak kráva! Na čtverku si na krávu hraju já. Typická paralelka. Mno nic. Jeden dlouhý postup a všechno se srovná do normálu. Zdrhla jsem osobě, která mě doběhla a poťukala si všechny middlové kontroly. Je to bezva. Rozběhla jsem nohy, nic už moc nedohledávám...

Jo, tak tenhle postup je jasný. Šikmo nahoru k pěšině a od ní. Kde je sakra pěšina? Vždyť tady už jsou ty šutry. Jé, hele kontrola. Auč ta není moje. Zapínám nový mezičas na stopkách, tohle bude na dýl. Znovu koukám do mapy. To bude tenhle šutr, tak ještě výš... Sakra kde to jsem? Marně hledám jakýkoli bod od kterého bych se mohla odpíchnout ke kontrole a jak na potvoru jsem zjevně zdrhla úplně všem a nikdo se tu nepohybuje. Shit. Po třech minutách v chybě se konečně někam dostávám. Orientuju a zpátky. Tady už jsem přece byla, ale kontrola tu zjevně není. Vyběhnu z polohustníčku na druhé straně a koho to nevidí mé krátkozraké oči. Kamila Gregorová. O 14 minut či okolik. Do háje! Ale zjevně je taky špatně. Koukáme spolu do mapy. Jdem znovu zkusit pročesat tuhle zapeklitou oblast. Jé, hele tady je. 7:25. No to snad není možné!!!

Poslední tři kontroly do cíle, tak už bez chyb, jo. Ehm. Předposlední je trochu zmatená. Nějak nám tady přibyly nové prohlubně. Odbíhám zcela mimo. Už jen sběrka! Tudy to nepůjde, tak co tudy? Jo, hromada klacků, to se přeskočí. JAUČ! Doprdele.

Inu ostanatým drátům je radno se vyhýbati.

Konečně v cíli. Nejsi roztržená? Nekrvácíš? Ne v pohodě, jen to byla rána panečku. Mám roztrhlý dres.

Čau Johanko, že se ti to vyplatilo na těch 45 minut tady - počítáno i s převlečením :D

Dík Míšo, užij si atletiku. Pojď Kubo jdem se ubytovat.

Vy jste orienťáci? Můžete spát spolu? U bikerů by měl být jeden volný pokoj. Ok ok. Chatka číslo 5. Perfektní bydleníčko, to vám povídám. Jak se otevírají dveře od koupelny? Normálně, když jsou odemčené :)

Po večeři většinu z nás čekají pivní štafety. Menšinu normální štafety a lůzři můžou jen fotit, protože s nima nikdo běžet nechce. Vaše smůla. Budete mít příšerné fotky. Kolik máme piva? Tři velké a dvě malé Svijany. Perfektní! Jde se kalit. Exáčové štafety? Jistě, jdeš? Proti tobě? Ani omylem. Aspoň jedny. Ok. Musím trénovat... Takový klepec už jsem dlouho nedostala.

Volná zábava se v některých případech roztančila do nečekaných rozměrů. Startovní pole středečního závodu nám díky tomu poměrně prořídlo. Tady aspoň vydíte, kdo má výdrž. I když toho piva bylo fakt hodně.

Je vedro. Dneska v tom lese zdechnem. I když dvě občerstvovačky by třeba mohly stačit. Jdu poslední, aby v tom nebyl zmatek.

Na jedničku opatrně, a dvojku pro jistotu taky, ale obě jsou čisté. Trojku zrychlíme, ale dohledávka veškerá žádná. Čtverka je jasná. Teď první dlouhý postup na pětku. Dobíhám první holku. Jde to v pohodě. I do kopce, čemuž se docela divím. Druhá holka. Třetí hoka. Super. Jde se na devítku. Ta první, mi trošku utíká, ale nakonec razím hned za ní. Na desítku volím lepší postup a nechávám ji v hustníku. Skvělé, rychle pryč. Jedenáctka, super, nakopni se. Dvanáctka a třináctka v rychlém sledu, trošku dohledávka na čtrnáctku. Za sebou vidím dvě další holčiny, které jsem zjevně předběhla. Bezva! Občerstvovačka před dlouhým postupem. Puchýře začínají pálit. Nepříjemně. Volím cestovku zprava. Žádná z nich za mnou nejde. Jejich smůla. Poslední dvě kontroly jsou jasné. Jsme v cíli. Sundat boty, vyčíst. Žhaly to bylo tak krásné! Ty seš nějaká rychlá člověče. Hele ty máš pánskou jedenáctku! COŽE?! No dívej, máš tenhle šutr, to mě fakt mrzí. DO****.

Tak a přesně takhle se zahazuje skvělá nálada, body do rankingu a hlavně druhé místo na akademickém místrovství.

Takže si, prosím vás, vemte příklad a:

Vyhýbejte se ostnatým drátům i na zem spadlým, a hlavně KONTROLOVAT KÓDY!!!