Tenhle parádní týden odstartoval naprosto skvělé prázdniny - ovšem co odstartovalo tenhle parádní týden?
- Teď mě napadl ještě lepší nápad. Pojďme se přihlásit jako dobrovolníci!!! Myslím to zcela vážně.
- Ty jsi se zbláznila.
- Vždyť by to bylo super! Dostaly bychom tričko a vestičku!! Hej prosííím, pojeďme! Víš kolik mladých juniorských reprošů tam budeme moci pozorovat?! Prosíím
- Haha! Kdyby ti šlo o repre, tak ani nepípnu.
- Seš blbá! Mě jde nejvíc o tu vestu!
- A tak jo. Třeba si budem moct jít něco proběhnout.
- Můžem hlídat kontroly...Takže to hlásíme? Máš poslední šanci říct, že bys raděj běžela...
- Mlčím. Budu toho ještě tisíckrát litovat, ale to bych litovala aj tak. Jdem pomáhat!!!
Nakonec měla pravdu Peťa. Byl to lepší nápad, než jet na biky nebo jít rogainning, ačkoli jsme si několikrát posteskly. Nezbláznila se. Dostaly jsme tričko a hlavně vestičku s pivní kapsičkou a koupily jsme si limitovaný dres. Pozorovaly jsme juniory a fandily o sto šest. Krásně jsme se proběhly a skvěle pohlídaly kontroly.
Já pravdu neměla - od začátku JWOCu jsem ani jedinkrát nelitovala, že jsem do toho nešla, litovala jsem jen, když ten týden končil.
Vystoupit 30.6. z vlaku v Pardubicích mi dělalo neuvěřitelné problémy. Tedy bylo to daleko jednodušší, než do něj nastoupit to ráno v Praze nebo den předtím ve Zlíně, ale zároveň to chtělo neskutečnou kuráž. Peťa přijela chvíli po mně. Zatímco jsme seděly u kávy, já jí líčila uplynulé dvě narozeninové oslavy, rudá až za ušima. Pak jsme zjistily, že mé ztracené brýle nejsou to jediné co nám chybí a přejely jsme do HK.
Věci jsme zahodily do suterénu, ačkoli se to Markétce moc nelíbilo, a vydaly jsme se koupit všechno, co bychom mohly potřebovat - jako náhradní boty, kraťasy a tak. Až na kraťasy jsme sehnaly všechno a spěchaly jsme na sraz našeho úseku - Roznos, průběh a hlídání kontrol JWOC. Vyfasovaly jsme dvě akreditační kartičky, dvě trika a dvě vestičky a taky dva nejlepší šéfy, jaké jsme mohly chtít. Jo a pak taky dvě místa v autě do Odolova. Naházeli jsme věci do kufru a vyrazili.
Ihned po vystoupení z auta nás spražily dva ošklivé pohledy, ale musely jsme si zvykat. A tak jsme do toho skočily po hlavě. Do té Petiné jsem okamžitě nasadila jednoho brouka a do své myšlenku velmi zajímavého charakteru.
Tukanův táta nám vynadal kvůli louce v CHKO a my začaly s obhlížením terénu. Zatímco Roznašeči šli do lesa se stojanama, Hlídačky se nudily na shromaždišti a vázaly uzlíky na lampiony. Jeden byl po návratu konkrétního roznašeče vyzdoben krásným copánkem. Pak se většina odebrala do tělárny, ale vzhledem k tomu, že jsme s Peťou stejně neměly nic lepšího na práci, zůstaly jsme na shromaždišti, abychom počkaly na Michala, který jel nachystat občerstvovačku. Zahrabali jsme si na CHKO louce a v obláčku prachu jeli na večeři. Pak jsme pořídily pivenku a otevřely Petiny perníčky.
Ráno jsme odjeli zpátky do Odolova a byli rozděleni na dopolední a odpolední směnu. Peťa vyrazila do lesa jako první a já se snažila nezmrznout na shromaždišti a něco málo dospat. Z letargie mne nakonec probrala Sosákova žádost o prošlapání kopřiv a protože ostatní šlečinky se k tomu nijak neměly, šla jsem se vyválet sama. Byla to sranda. Vylekali jsme srnku a já zjistila, že kluci mají z kopřiv docela respekt. A to jsem si vždycky myslela, že se jich bojím já. Pak už mi konečně bylo teplo a mohla jsem nastoupit na svou směnu.
Přečetla jsem Alchymistu, snědla svůj oběd a snažila se chovat co nejtišeji. Ovšem i tak někteří hledali kontrolu stylem - musí na ni vidět, tak jdu k ní a uvidím ji taky. Pár mi jich dokonce při odběhu málem šláplo na hlavu, ale oni to měli asi vypočítané.
Pokyn k návratu mi předal Tukan a tak jsem se rychlostí blesku sbalila a pelášila za Peťou. Bylo to třeba jako sůl. Oficiálně jsme se seznámily s roznašečem a vyrazily s Michalem posbírat občerstvovačku. Pak už jsme se mohly jen flákat, než bude večeře a tak jsme šly utíkat. Kluci byli taky utíkat, protože museli roznést kontroly. Pár večerních piv, perníčky a švábí salát hezky načlo večer, ale já byla příliš unavená na jakékoli pokračování a šla raději spát.
Aréna middlu v Radvanicích vyrostla doslova přes noc a my tak přijeli k hotovému. Dostaly jsme rozpis kontrol, mapu, krabičku a lampion. Michal se nám s Peťou omluvil, že jdem až nahoru na kopec, ale zato budeme zpátky nejdřív. LuHo předvedl surikatu, když volal slečnu nebo paní Hegerovou a mě to tak rozesmálo, že na mě Kutloch musel čekat. Braly jsme to na kopec přes start a tak jsme si trochu zašly, zatímco ostatní se nechali aspoň přiblížit.
Michal s Heppym nám vybrali kontroly docela blízko u sebe, pro každou dvě a LuHo nám přišel předat svačinku. Protože jsme měli ještě dost času, šla jsem za Peťou na návštěvu a dala jí svou hrušku. Pak už nám nezbývalo nic jiného, než tři hodiny ani nedutat, dokud nás LuHo neosvobodí.
Kolektivně jsme seběhli dolů a vyčkávali. Bylo vedro a já usnula, na tahání kabelů do kopce se nehodím a pěšky domů se nám taky moc nechtělo. Tedy alespoň ne samotným. Kluci si vymysleli, že půjdou roznášet, ale zároveň si zaběhnou i to semifinále. Škoda, že to neřekli dřív, protože v civilním oblečení a botech se mi fakt běžet nechtělo. To jsem si však vynahradila ve středu, kdy jsem po svém hlídání dvou kontrol pro B a C finále, seznámení se s Vrabcem a spálení rukou a obličeje u obrazovky na A finále (miluju naše šéfy!) vyběhla na trať M20A.
Bylo to těžké a náročné, o tom žádná, ale taky to bylo moc krásné. Vlastně asi nejhezčí middle, co jsem kdy absolvovala, aspoň pokud si pamatuju. Jedničku jsem našla s přehledem, další už tak jednoduché nebyly. Nakonec mi to se zastavením u tří osob hlídačů, které nikdo nevyzvedl trvalo jen o dvacet minut déle než vítězům :D což není zas tak moc zlé...
Sbalení věcí nám trvalo děsivě dlouho. Odjížděli jsme až o čtvrt na devět - kabely, stany, naše věci z tělárny apod. - a tak jsme se po cestě stavili ve výborné restauraci. Ve společnosti Michala a Kutlocha bylo vskutku o zábavu postaráno, obzvlášť když jsem jako jediná pila pivo :) Čas příjezdu do Milady 22:35. Vyložit věci, po dvou dnech vykoupat v teplé vodě a spát!
Ve čtvrtek jsme opět vstávaly brzo a na mém organismu se to začínalo projevovat. Tentokrát jsme byly bez snídaně a tak jsem si musela rychle nějakou vykouzlit. Hlídání kontrol sprintu byl nelehký úkol. Zvlášť když jsme trošku nestíhaly a tak jsem ho strávila bez pití, bez jídla, bundy, knížky, mp3ky - no prostě to byly dlouhé tři hodiny, ačkoli se Švédi, Francouzi, Španělé, Fini, Dáni ... mermomocí snažili ve svých kraťoučkých sprintových trenkách rozptýlit naši letargii. Největší radost nám ovšem udělal LuHo, který přijel, ač nemusel a dokonce se rozhodl s námi zůstat v tělárně a ještě nás tam i zavezl.
Chvilku jsme odpočívaly, ale pak nás přepadl hlad, nechaly jsme LuHa spát a vypadly jsme do města.
KFC, kraťasy, jungle speed a hurá na vyhlášení na Masarykáč a na koncert Charlie Straight. Někdy po šesté jsme se rozhodli zajít si na pořádné pivo, opustili jsme Zuzku, na kterou jsme náhodou narazili, a přesunuli se ke Kocourovi. Pokřtili jsme jungle, dali dalších pět piv a do tělárny dorazili o půl dvanácté.
Ráno jsme se s bolavýma očima nasoukali Štěpánovi do auta a odjeli připravit sprint v centru.
Deštivé prognózy byly děsivé, ale my se jen tak zastrašit nedali a vyrazili jsme omlíkovat Jiráskáče. (Doufám, že to někoho napadlo vyfotit, ale já to nebyla). Kluci zatloukali kolíky a my vesele omotávaly do aleluja.
Naši vochočení šéfové nás napsali na odpolední hlídání Tour a tak jsme se spokojeně uvelebili na průběhu a povzbuzovali naše a radovali se a smáli a smutnili, schovávali se pod deštníkem i pláštěkami, počítali s LuHem a s Tukanem vteřinky (což bylo rychlejší než čekat na komentujícího Matěje :D) a hlavně jsme držely palce Míšovi, aby to cinklo. A protože nám pršelo štěstí, mohli ho pak kluci donést na stupně a holky opusinkovat. Prohrál jen o 4 vteřiny, ale i to stříbro je krásné.
Nejvtipnější moment byl ovšem Anton Johansson, který se nevešel do zatáčky (měří 2 metry) a jak to klopil, tak narazil do stromu. Docela ho to vyvedlo z míry. Taky kdo by to čekal, žeano.
Ve tři bohužel nastal náš čas, a tak jsme neviděly vyhlášení. Tři hodiny nudy na schodech jsem si vynahradila focením a zdravením známých tváří a gratulací Míšovi, který šel kolem s hlavou v oblacích :) Zbyňďa mě pak pro jistotu zapomněl posbírat ale Kluk z plakátu pro mně doběhnul a já to stihla včas i na záchod. Jenže bylo pozdě a byl státní svátek a my měly docela hlad. Tedy Peťa už pak ne, ale mě trochu kručelo v žaludku a musela jsem vytáhnout záchranné čonga. Kluci mezitím běželi roznášet štafety a pak běželi zpátky na Miladu, kde už jsme je netrpělivě vyhlížely. LuHo nás zachránil kusem salámu a chlebem a vyrazili jsme na pivo.
Shodli jsme se na dvou věcech - nebudem tam tak dlouho a nevypijeme toho tolik, ale to se nepovedlo už v okamžiku, kdy jsme u Kocoura potkali Vrabce. Piva padly čtyři - tedy alespoň u nás, nevím jak u Vrabce, kterého jsme vedli domů asi padesát metrů. - Čtvrté patro nalevo od výtahu si budu pamatovat ještě hodně dlouho.
Zase jsme byli doma kolem půlnoci a zase jsme vstávali hrozně brzo. Čekaly nás závěrečné štafety. Bylo nám z toho trochu smutno. Komáři žrali a my voněli repelentem. S Peťou jsme si vybraly kontroly v hustníku, kousek od sebe a přemluvily jsme Heppyho, aby nám posílal aktualizace ze shromaždiště. Lidičky, kdo to viděl naživo ví, jak napínavé to bylo, ale ještě daleko napínavější bylo dostávat smsky a slyšet i na ty dva kilometry jásající arénu. A taky vidět probíhat všechny naše a všechny cizí, skákat radostí napřed ze stříbra opraveného na zlato a potom i ze zlatého doublu a pelášit rychlostí světla do arény, jen co jsme mohly, abychom si stihly dvakrát po sobě zazpívat hymnu a pořádně si zařvat radostí, rychle se převlíknout do běhacího a jít pogratulovat šesti čerstvým juniorským mistrům světa.
Proč převlíct do běhacího? Protože na celý náš úsek čekal hromadný start pánských štafet, přímo ze shromaždiště, před zraky všech, kteří byli ochotní se dívat. Pak už jsme se jen balili a bavili: "Než kočku, to si radši koupím dítě!"; čekali než budem moci jít sbírat a nechali si od Kluka podepsat plakáty.
"Jé hele, bilboard Kluka z plakátu!" ozvalo se po cestě na Miladu.
"Dvořák? Který to je? A za co běhá?"
V tělárně jsme sbalili věci, najedli se a vyčkali příjezdu Michala a Martinky. Nakonec jsme jeli vzadu ve čtyřech, když jsme ještě na Brně nabrali Sosáka. "Taky se ti sedí tak dobře, jak je tu tolik místa?"
Vysoukat se z auta nám zabralo nějaký ten čas, ale pak už šlo všechno jako po másle.
"To sem mohl tušit, že vás najdu ve frontě na pivo." prohlásil Michal. Brzy se přidal Sosák a Panchy a pivo jsme nechaly roztočit i LuHovi. Všichni jsme si sedli k jednomu stolu a kalili ve stylu Tří Mušketýrů. Pro pivo chodil kdekdo a nikdy nešel počet pod čtyři piva.
"Pájo! Pájo!" "Copak?" "Našli jsme ti bilboard, který můžeš podepsat." "Ale ten bude podepisovat hodně dlouho.." "Tak to posprejuje!"
Potykaly jsme si s Panchym a s Heppym a šli jsme s nima pro Svijany: "13 piv." "Prosím?!" "No třináct piv!"
a nakonec jsme skončili ve vláčku na jedné lavičce a navzájem se zahřívali a usínali jsme, dokud se nevzbudil Kluk a nesdělil nám, že budou čtyři. To byl impuls dát se na cestu k domovu - tedy na Miladu. Hezky jsme to prošněrovaly a polospící jsme v pět dorazily do svých spacáků.
Bylo po všem.
Ráno jsme dlouho spaly, sbalily se a vodjely na nádraží. Koupily jsme si jízdenky a colu a snídani a pomalu se odebíraly na nástupiště.
"Beztak pojede s náma.."
"Beztak pojedete stejným vlakem."
A Beztak!
Tak jsme ve vlaku do Pardubic probrali, co jsme nestihli, co jsme stihli a co bylo více, či méně skvělé a já si vůbec nevzpomněla na to, že mám vlastně litovat toho, že jsem se nechala ukecat (obzvlášť když jsme ukecávaly LuHa, aby přijel na Botas na pivní ;). A musím říct, že kdybych mohla, pořádala bych Hradecký JWOC pořád dokola.
Žádné komentáře:
Okomentovat