Začala Lucy:
Jely
jsme vlakem už ve čtvrtek 11.7. (já, Bar', Zuzka a Mery), luštily
SUDOKU, daly si sladký popcorn, potkaly Páju, pak šli všichni společně
od busu ze Tří Studní pěšky přes bažinu do kempu, potkaly Caspera s
Tomýkem, kteří dojeli na kole.. a v dešti jsme postavili stany. Večer
jsme v pártystanu koupili beermanentky a hráli Dobyvatele vesmíru s
rozšířením, ale holky to moc nebavilo:P, takže přišel na řadu
JungleSpeed (taky s rozšířením). Byla na to reklama na óčku!
Dneska jsme se ještě seznámili s Markem, který šel nočák, což nebylo zrovna záviděníhodné, protože pršelo:D.
Mery spala s náma v Zuzčiném stanu a T s K se nastěhovali do Meryiného:D.
V
pátek jsme vstaly tak v 11 a byvakovaly ve stanu. Kluci si pak konečně
postavili svůj, který jim dovezl Víťa J., přímo před naším vchodem :D.
Odpo přijel Honzin. Píšeme, čteme, zkouším detekci úsměvu u Bar' na
mobilu. Je to velká prča. Přijela Peťa a stěhuje se k Mery.
Chaos!!
Start není v 15:30, ale už ve tři! :D V rozpise bylo že o půl, a tak
jsme se tím řídily a vesele a sebejistě to hlásily dál:D. Ale všichni
jsme to stihli, bylo to blízko:P. Šla jsem na start s Peťou a Vaškem.
Na trati je to samá bažina, nic moc:/.
Vaříme. Kasper: "Nemáte náhodou odměrný válec?"
Ke dnešku ještě vhodno dodat, že jsme fandily na crossovém závodě o beermanentku a že Zuzka zvítězila v E1:).
Večer
opět v pártystanu i s luha. Děláme kelímkovou horu, hrajeme macháčka,
Tomýk háže vražedné pohledy. Pozorujeme hvězdy a zvedáme spadlou TOIku.
Pokračuje Mery:
Zatímco
náš zbytek si s pivem jen "hrál", Peťa a já jsme trénovaly na sobotní
pivní s Panchym, Kutlochem a částí BTčka. Není proto divu, že start do
sobotního rána nebyl úplně stoprocentní, ale zas na druhou stranu se
rozhodně nedá srovnávat s ránem nedělním.
Inu,
vzbudili jsme se a vyrazili jsme na snídani do pártystanu, kde se zdarma
podávalo müsli a pár dalších věcí. (Já si snídani nachystala sama).
Bylo krásně a my (teda aspoň Peťa a já) byly natěšené do lesa a na to,
co příjde, až se vrátíme. Klasika byla podivně dlouhá s ještě
podivnějším množstvím kontrol. S Peťou jsme se potkaly pár kontrol od
konce a doběhly spolu. Hustníčky a bažinky si vyžádaly svou daň, a tak
se žádné z nás nepodařilo doběhnout suchou nohou, ovšem o to radostnější
bylo uvítání v cíli, když nás vyloženě vylekal LuHo. Naše pivní štafeta
tak byla konečně kompletní! a zbývalo nám jen vybrat správný název
(Beztak, viď!), vymyslet strategii a ukázat se o-veřejnosti.
Because It's all about PIVO!
Na
první úsek jsme nasadili Peťu. Není sice nejrychlejší pijan, ale
rozhodně to umí dobře namapovat a rychlost na sprintu po jednom kousku
jí taky nechybí. A tak než jsme se nadáli, už byla naše štafeta veřejně
propírána jako první navrátivší se z prvního úseku. Předání čipu
proběhlo v pohodě a já se po svém pivu mohla vydat na další tři
kontroly. Nějakým zázrakem jsme opět byli z lesa hrozně rychle a LuHo
vyrazil na nejvzdálenější kontroly, jak nejlíp mohl. Nakonec z toho byl
oproti očekávání postup do finále.
Z druhého
rozběhu startoval náš nejvetší soupeř a zároveň spřátelená štafeta z HK
ve složení: Kutloch, Alda, Panchy a na postu kouče Kluk z plakátu, která
postoupila naprosto suveréně. Zatímco jim se třásla kolena strachy, že
jsme možná lepší ( :D), nám se třásla kolena radostí z postupu a z
případného špatného umístění jsme si vůůůbec nic nedělali. Ovšem ani
jsme nemuseli. (Štafeta našich kluků ani štafeta s Nováskem se bohužel
do dalších bojů nedostaly.)
Za zády jsme měli
spoustu příznivců a ti nás vyhecovali k neuvěřitelným výkonům. Pro velký
úspěch jsme opět nechali rozbíhat Peťu a ta se vrátila tak rychle, že
jsem se na své pivo nestačila ani pořádně nadechnout. To, že udělala
menší chybku nebylo v té chvilce vůbec znát, natožpak poté, co jsem
doběhla ke kontrole a kontrola nikde. Naštěstí jsem ji potkala po cestě
na další z mé trojice, a tak jsem neztratila příliš mnoho času a LuHo
mohl opět vystřelit do lesa. Ovšem daleko víc nepřesunutou kontrolu
pohnojilo BTčko a volalo po popravě roznašeče či opakování závodu. To,
že jsme všichni měli stejné podmínky, jim bylo jedno, obzvláště proto,
že je díky tomu porazila hradecká štafeta. A tak se po dlouhých
tahanicích a machinacích nakonec vyhlásilo superfinále.
To
už šlo do tuhého, nejen kvůli tomu, že se stmívalo, ale i tomu, že
málem rozplácnutý LuHo měl z pátého a šestého piva respekt, stejně jako
my z našich podmíráků. Ale nemohli jsme se nechat potupit a pohanit tak
naše vytuněné JWOC dresy. Naše štafeta tedy nastoupila do třetice všeho
dobrého.
Začátek vypadal slušně, Peťa tentokrát
mapovala dlouho, ale Bažini vybíhali i tak až po nás. K naší nemalé
smůle si však nevšimla jedné z bližších konrol. Na předávce byla smutná
že tím sobě i mně prodloužila cestu, ale zachránit to mohly už jen
dlouhé nohy našeho finišmana. LuHo, již ošlehaný všemi kopřivami v
okolí, byl vůči nim ve třetím kole tak imunní, že dokázal náš tým
vytáhnout na skvělou sedmou pozici. A naše radost byla minimálně ohromná
:D
Večer
už se pak ubíral směrem naprosto jasným, poté co jsme se odhmyzili, se
šlo slavit! A tak se slavilo a tančilo v pártystanu až do pozdních
ranních hodin. Já už z nich mám potom docela okna, protože můj OS po
tolika pivech zkratoval, ale jsou věci, které vím jistě: hledala se
Peťa, mluvila jsem s Bar' a Lucy na cestě, Panchyho jsme zase nedovedli
do stanu (nemá nás lechtat), někdo mě polil pivem a Pepek na tom byl
daleko hůř než já.
Nastartovat v neděli ráno
zkratovaný mozek byl úkol nad mé síly. Nepomohla tomu ani sprcha, a tak
jsem na start vyrážela ve stavu podroušeném a pozdním. Nedostatek spánku
za uplynulé dva týdny se projevil, tudíž jsem si v polovině trati
udělala menší čtvrthodinovou přestávku. Bylo to lepší než hrát si ve
třech čtvrtinách na Kluka z plakátu a pojídat borůvky. Tomu jsem se sice
taky nevyhla, ale to už bylo ze zcela jiných důvodů. Důležité je, že já
i Peťa, která mne doběhla, jsme do cíle dorazily živé a zdravé a ještě
jsme se mohly rozloučit s naším třetím úsekem, který vzápětí odfrčel na
kole zpátky domů. Jak na tom byl zbytek naší OKZO sestavy nemohu soudit,
neboť po tom, co jsem dorazila ke stanu, jsem se odmítla hnout až do
chvíle, než byl čas na slosování Beernamentek, kde se nám podařilo
společným úsilím vyhrát dokonce dvě! ceny.
Žádné komentáře:
Okomentovat