Polovina léta. Teplo až parno. Mé milované Slovinsko. Bubo cup.
Máme krásné místečko v campu - pod borovicemi. Cikády vržou o sto šest. Jako vždy se přežíráme. A popíjíme. Zatím jsem tu jen s rodičenstvy a Azbesty. Vedle nás má masérský stan radiová repre.
Včerejší první etapa se mi příliš nevyvedla. Inu příliš - ještě nikdy se mi nepovedlo vyběhnout z mapy. A už vůbec ne na deset minut. Dalších šest jsem si vytvořila vlastní blbostí, no a těch posledních deset - je to Ivetka.
Dneska to bylo lepší, ale podběhnout vedení a nevšimnout si toho ještě pět minut je hloupost.
Těším se na příští týden a na holky, protože mi třeba přestane být tak smutno.
Neděle
Konečně jsme šli na výlet. Sice jen na chvilku, ale bylo to pěkné. Sluníčko hřálo a opalovalo, nebe bez mráčku. Nefoukalo. Odpoledne byl na pořadu sprint ve Vipavě. Z Ajdovščiny je to kousek a tak jsme vyjížděli vlastně na poslední chvíli. Azbest, který nedá dopustit na svou navigaci vybral jinou cestu než po hlavní.
Docela se nám to vymstilo. Hela zuřila, pak byla jen nešťastná a nervózní. Azbest byl skleslý.
Ivetka šla sprint pod deset minut. Já se poprala s Katarínou, ale má půlminutová chyba mě posunula na třetí místo o 12 vteřin.
Šly jsme kolektivně vyklusat a pak se kouknout na vyvěračky Vipavy. Na cestě do campu jsme se ještě stavili do pekárny. Naši se pak šli projít, zatímco já psala.
V noci začalo hrozně foukat a tak jsme se moc nevyspali.
Pondělí začalo pošmourně, ale rychle se vyčasilo a sluníčko začalo zase vypalovat. Na etapu se jelo na Malou Lazňu - dějiště OOcupu před dvěma lety. Vzpomněla jsem si na své chyby a snažila se jich vyvarovat. Hned na jedničku jsem proto udělala chybu ještě větší - šestiminutovou. Katka mi to v cíli dávala dvě.
Cestu zpátky do údolí jsme si zpestřili dalším výletem. Hezky po louce mezi krávami a motýli až k díře v šutrech :D. Pak jsme se ještě autem vyvezli na paraglidingový kopec a poprvé zahlédli Šmoulinku, jak jinak než v oparu.
V campu panoval čilý ruch. Polovina lidí balila, polovina se bavila. Náš sfouknutý přístěnek přestal plnit svou izolační funkci a tak byl slyšet každý zvuk. A taky bylo vedro. Radiáčci se pomalu loučili, zatímco jejich maséři jeli na plné obrátky.
"Ráno raníčko panna vstala..." V autě nám cestou nahoru jela Suchého Kytice. Čekala nás poslední etapa, opět Malá Lazňa. Tentokrát se mi povedlo Katku klepnout, ale ne příliš. Čo chybalo... S Ivetkou jsme si vyměnily čokoládu za piknikový set, který pak dostala i Monička. Rozloučili jsme se, sjeli do campu a začli balit. Hádku o Šmoulinku jsme totiž nakonec vyhráli já s tátou. Večer už jsme rozdělávali stan na konci severního údolí a úkolábevku nám hrála místo cikád Sava Dolinka.
Vstávali jsme v pět, ovšem brzký odjezd byl překažen zavřenou závorou. Nakonec jsme odjížděli až v sedm a na cestu k vrcholu jsme se vydali po půl osmé. Bylo mírně pod mrakem, ale slumíčko se brzy vyhouplo nad údolí a začlo být teploučko. Za 2:12 jsme zastavovali v sedle na Lukni. Přišla návětrná strana, stín a bouřkové mraky. Taky začly stupy. Hned ty první mne dost vyděsily a málem jsem nešla dál. Za 3:04 se nám podařilo vydrápat na Sfingu - z 1700 na 2500.
Před námi byl poslední výstup, za námi překážka v podobě okraje bouřky, která nás těsně minula a několik ledových ploten. Cestou jsme přibrali Itala/Angličana a s ním jsme dorazili nahoru za 33:31. Celkem 6:05 hodin.
Bylo 13:45 a chvíli to vypadalo, že se vyčasí. Poprchalo. Vyfotili jsme povinné vrcholové foto, odeslali smsky, vypili vrcholové pivo a za zvuků pár kilometrů vzdálené bouřky spěchali pryč. Pod Triglav jsme lezli přes hodinu, to už na jeho jižní straně začalo silně pršet - chudák klučina se tama vracel až k jezerům. A šel sám.
Bouře se blížila, my zrychlili. Cestou dolů jsme potkali moře Čechů. Oni to měli na Triglavský dóm kousek a déšť je určitě nezastihnul. Za to my jsme během tří hodinového sestupu zpátky na parkoviště promokli až na maso. Ano - i kůže byla promočená. Jedinou útěchou nám bylo v autě čekající suché oblečení a spestřením 70 mloků černých, které jsme potkali po cestě. Kapalo z nás, ale byli jsme šťastní.
Přestalo pršet půl hodiny před koncem naší cesty. Něco málo na nás stačilo prosknout, ale většina se sušila ještě ve čtvrtek. Na zpátek řídila mamka a zastavila nám na skok u vodopádu. Ač jsme se těšili na teplou sprchu a jídlo, tohle jsme si nemohli odpustit. Mimochodem teplá stejně netekla. A to i přes to, že byla na žeton. Rozmrazovali jsme se vínem a tak jsme málem ani nestihla poslat vrcholovou fotku, než jsem upadla do komatu.
Bylo to nádherných 10:48:06 hodin a ještě nádhernějších 2864 m.
Žádné komentáře:
Okomentovat