Prořízené Rychnovské štafety

Již několikátý rok náš oddíl zažívá trend menšinové účasti na závodech. Nejen díky tomu, že perspektivní vrstva mladých veteránů a okolí si pořídila potomstvo, ale i díky řídnoucí skupině dorostu a juniorů. Dospělých ochotných jet na áčka je prostě málo a ještě méně z nich má své vlastní motorové vozidlo. A tak se stalo, že jsem dostala svou skupinku mladých nadějí, techničák a klíčky od Nováskova autíčka a pověření jej odřídit i s nákladem až do Rychnova. 

Vyráželi jsme v sobotu brzy ráno, neboť autíčko už má pár dekád za sebou a já o moc méně najetých kilometrů. Nejprve jsem nabrala Ivu s Jíťou, poté Hondzyna a nakonec Pepka. Na cestu jsem vytáhla své oblíbené kazety, ale obzvášť Janis Joplin se posádce nelíbila. Mne se zase nelíbilo, když se mi po odbočení z hlavní cesty do nějakých městeček dvakrát po sobě zasekla trojka (což se podle majitelových slov běžně stává) a díky tomu nás předjel Bažiňácký autobus. No co, tak z nás měli prču.

Hondzyn jako navigátor bohužel zklamal a tak jsme se, po jedné škrkající zatáčce těsně před cílem cesty, na popud posádky vyměnili. Já pak měla co dělat, abych za slunečními brýlemi skryla oči obracené v sloup. Přijeli jsme dokonale brzo. Dokonce ani Pardubáci ještě nedorazili a i z Blanska tu bylo jen jedno auto, ale moji pasažéři stejně neměli na práci nic lepšího, než vyprávět nadsazené historky o mém řidičském umění. (Vzhledem k tomu, že většinu cesty vzadu chrápali..)

Společně s Ájou jsme se šly rozklusat na náš první úsek a podívat se na první úseky našich pánských protějšku ;) 3.2.1.Start! Zahlásil přenosný Béďa a my se mohly vydat na dostihový postup na jedničku. Kdo nemá naběháno zemře, kdo má, nestihne namapovat až do poslední kontroly. Prostě cesta a není co řešit. Dohledávka ovšem nebyla až tak jednoduchá a některé dokázala i slušně potrápit. Pak následovalo pár fyzických kontrol a hlavní bylo vyhnout se vosám. Kontroly v hustníku si pohrály nejen s pořadím ale i s nejednou psychikou. Obzvlášť, když jsme z něj málem nevyběhla po střetnutí s pahýlem stromku. Au!

K přeběhu do druhé části lesa jsem si nevybrala zcela ideální postup, ale i tak jsem skupinku doběhla a pomalu se jí prodírala více dopředu. Díváckým úsekem jsem proběhla tak rychle, že jsem na jeho konci málem nenarazila kontrolu. Poslední tři kontroly jsem si raději pohlídala abych nelítala jak větr v bedně a po výběhu zpět do cíle jsem málem vyplivla nejen plíce. (Mezičasy)

Na pivo se nešlo, přeci jen se ještě odpoledne běžel sprint. Sedla jsem za volant a odřídila na přidělenou parkovací plochu. Na závěr jsem trošku cukla a autíčko to málem odneslo. (Měla jsem si z toho vzít ponaučení..) Času jsme měli habaděj a poněvadž přátelé mi ještě nedorazili, vydaly jsme se s děvčaty na zmrzlinu a na ledovou tříšť.

Mňam!

 Vybíhalo se z budovy školy. Nejprve do parku, pak k ?zámku, dolů k vodě, ke kostelu a do zástavby. Už cestou na jedničku jsem věděla, že to půjde do kytek. Napřed 90° a poté jiný keř. Dětičky zavazející v jediném možném průchodu, a točení volantem tři metry od kontroly. Teprve na čtverku jsem se dala dohromady a od šestky už odbíhala ve správném rytmu. Pak mne rozhodila desítka. Zaběhla jsem mezi jiné baráky a teprve když na mne místí dědáčci pokřikovali, že mám jít nahoru mi docvaklo, jaký jsem kus hňupa. Padlo pár štěnátek a pelášila jsem pryč. Pak už jsem byla zase v pohodě, ale celkově to byl sprint hodně pod mé možnosti a schopnosti. (Výsledky)

Toho smolíka jsem prostě musela utopit v pivu a když jsme k tomu potkali Šéfa těsně před pípou bylo nám hej. Všem čtyřem. Peťa musela utíkat první, pak se vzdálil i Šéf a nakonec i LuHo musel naskočit do rozjíždějícího se busu. Já objevila své opuštěné věci a jala se objevovat i zbytek teamu, který se zrovna chystal na večeři. Nakonec způsobně počkali, ačkoli výmluvu: "My tě nemohli najít." si budu pamatovat ještě hodně dlouho :D

Večer jsme posbíraly všemožné známé a šli jsme se na pivo, na čaj a na dezert. Při placení nás čekalo nemilé překvapení v podobě čerstvě ukradené kasírky, výslech a čekání. Doufáme že toho zlobivce nakonec chytli. Protože se nám ještě nechtělo jít spát po takovém zážitku vydali jsme se na lavičku a do parku na houpačky :)

 

Ráno přišlo na můj vkus až příliš brzy. Hondzyn odřídil na shromko a já se začala převlíkat do lesa. Shodli jsme se, že až doběhnem, půjdem ke stánku. Opět jsme vyprovodily muže pohledem a zaujaly své startovní pozice. I dnes byla na pořadu dostihová vložka a nejednoduchá dohledávka, tentokrát se mi však vymstila. Stejně jako kličkování hustíky, kdy jsem se snažila dotáhnout holky přede mnou, ovšem po cestovce na sedmičku mne začalo brutálně píchat v boku až jsem se musela zastavit a rozdýchat a holky mi cukly. Ovšem lepší farsta či postup mne záhy dotáhly na jejich záda. V půlce cesty na čtrnáctku jsem radila Lasí, která šla na třináctku a patnáctku jsem si vyloženě vychutnala. Skupinka zůstala za mými zády v hustníčku. Divácký jsem do kopce pošetřila a na osmnáctce jsem zahlédla Terezčina záda. Vidina cíle mi bohatě stačila abych prošmehliha hustník jak nejrychleji to bylo možné a už jsem předávala Jíťi. Stačilo už jen počkat na Peťu a zasloužené pivo až dvě ;) (Mezičasy)

Ač jsem v době našeho odjezdu už byla bez stopy alkoholu v krvi, posádka k mé nemalé smůle rozhodla o řidiči Hondzynovi. Snažila jsem se si odpočinout a po chvíli se mi přeci jen usnout povedlo ani nevím jak. V Mohelnici jsem si prožila eskapádu s kafem, kdy těsně přede mnou přijel autobus důchodců a poté se mi povedlo se polít a následně z vyjížděním, kdy si těsně za mne stouplo nějaké pako, co nevidělo, že hodlám odjet. Pak už jsem jen málem odbočila na Brno až se Jíťi zvedly mandle. (Ale já se ptala:) A vysadila pasažéry u jejich domovů.

U nás jsem si hezky zaparkovala, přesadila se do druhého auta a snažila se odvézt rodiče na Babčiny dvojnásobné narozeniny (ano je dvakrát starší než já). V půlce cesty jsem to pro nedostatek taktu ze strany svého otce raději vzdala. V pondělí jsem jela autíčko vracet zpátky jeho právoplatnému majiteli. Byli jsme domluveni, že si s ním ještě zajedu na trénink a pak mu ho zavezu domů, neboť kousek od něj se mám potom vyskytovat. Nadšeně souhlasil, že si pro něj nemusí nikam chodit.  

Jedu si tedy mírně vyplašená směr klubka. Na křižovatce mi to nechcípne jako večer a i ten velký krpál zkušeně vyjíždím, prostě bájo. Parkovací místo je volné, super, zatáčím, parkuju. Kontroluju jestli stojím rovně, bezva. A jak se tak koukám do zrcátek, povolím brzdu a autíčko poskočí. A protože jsem najela fakt bezvadně, poskočí na čtyřiceticentimetrový patník od bývalého plotu.

Výsledek: ponížené volání tátovi o pomoc, neboť se povedlo proříznout pneumatiku a urvat zrezlý kryt vany.

Děvčata, které jsem to pondělí měla nastarost, byla ráda, že toho nemusí běžet tolik a že jsem slušně vyplašená, což úplně není zvykem. Naštěstí se toho mnoho nestalo, neboť kryt se odmontoval a bylo řečeno, že je zbytečné ho spravovat, že by si spíš zasloužil nové auto a pneumatika se za 150 kč nechala zalepit. Doufám, že jsem vás závěrem tohoto výletu alespoň trochu pobavila. Teď už se tomu naštěstí směji také :)