Sklárna 2013

Již od dob, kdy jsme běhali malé špunty jsme se my „čistokrevní“ orienťáci nejvíce těšili na vícedenní prázdninové závody. Jet s rodiči a přátely na několik dní pod stan a přitom si ještě moci i zaběhat a vyblbnout se? Ráj. Tehdy jsme objížděli hlavně Botas a Bohemku a sem tam jsme udělali výpravu na CVČ. Nechyběl rok, kdy bychom nevypadli taky někam do zahraničí.

Pak nastala pauza – zahraničí zůstalo, ale přidal se tábor a každoroční soustředění a stará parta se nějak rozpadla. Muselo se počkat na tu novou. Od té doby jsme nevynechaly Botas, ač jezdíme pokaždé v jiném složení a stejně tak jsme si neodpustily závody na konci léta.

Když se letos na jaře rozhodovalo kam pojedeme na tábor, navrhly se Slatiňany, hlavně díky výměně map s LPU. Do plánu se dostal i trénink v Nasavrkách a tu nastaly komplikace.

Přeci nepojedeme na závody tam, kde jen tři týdny předtím budeme na tréninku. A tu se nám zjevila nová možnost. Krásné prostředí lesů u Žihle se spoustou čistého lesa a kamenných kupek, vybízejících ke ztracení se a tudíž k dokonalému tréninkovému proběhnutí. A tak jsem spustila lavinu. Napřed jsem navrhla změnu trenérstvu a pak už stačilo jen zasít myšlenku do hlav mých oddílových kolegů. Čím vím nás pojede – tím líp.

Ve čtvrtek po šesté večerní jsem smskovala holkám, že konečně vyrážíme. Cesta ubíhala vcelku rychle, ale kolem osmé už jsem vážně měla hlad. A co čert nechtěl, opravovaná dálnice mé prosby o zastavení vyslyšela. Píchli jsme. Vytáhnou kufr a opravit kolo nám zabralo dvacet minut ale aspoň jsme zastavili na jídlo U Rybiček. Ivu, Bar' a mě nejvíc zaujal Krabík ♥.

Cestou na Sklárnu se nám podařilo ještě mírně zabloudit u Blatna, ale dorazili jsme v celku v dobrém čase. Zůza, Lucy, David a Sáďa už na nás „čekali“ na trampolíně, zatímco zbytek se poflakoval u fotbálku. „Malé“ děti – tedy až na Kryšpínu – už ale předstíraly spánek.

Hladově jsme se vrhli na zásoby buchet a ještě dlouho se nám nedařilo zavřít oči a pusu všem přítomným.

Dopoledne, po velmi zajímavé snídani, nás čekal mini trénink, pod taktovkou Zbyni a Moničky. Proběhlo podivné rozdělení do štafet a mohlo se začít. Ponejprv oběhnout všechny kontroly dětského závodu a nakreslit do kartičky nalezené obrázky. Kromě Joncka s tím nikdo neměl závažnější problém. Pak jsme museli zjistit všechny barevné a šipkové kombinace a po paměti je překreslit. Hned poté následovalo zjednodušení postupů a nakonec ještě rozšifrovat popisy kontrol. Ač byla v této poslední fázi naše štafeta pomalejší, na rozdíl od trenérů ji měla správně.
 

K obědu jsme měli zbytky z domu a ze snídaně a pak už jsme vyčkávali příjezdu ostatních a třetí hodiny, kdy se začlo startovat.

Krátká trať byla opravdu krátká a v hustníkovým pasážích skvěle rozvržená. Mě osobně se povedla nejlíp a taky se mi nejvíc líbila. (Podotýkám, že budoucí události toho dne, mají na tento fakt jen nepatrný vliv..) Ovšem jiní se v hustnících dokázali naprosto dokonale zamotat. V cíli jsme dlooouho kolektivně čekali, dokud nás to nepřestalo bavit a radši jsme se nevrátili zpátky. Rychlá stále ještě teplá sprcha a honem na večeři!

Jít na pivo a sledovat u toho fotbal se zprvu zdálo jako velmi nevinná zábava pátečního večera. Ovšem vzhledem k tomu, jakou formu jsme s Peťou nasadili veškerým našim letošním společným akcím, není divu, že se to poněkud zvrtlo. Ono hlavně není divu, že lidé žijící tak blízko našich západních hranic fandí Bayernu, a tudíž je trošku sebere, že jim do hospody přijde holka oficiálně fandící Chelsea. Když se jim nás nepodařilo položit pod stůl několika Emami, Františky a nejedním tatíčkem Masarykem, tak je vyměnili za pivo a vzhledem k tomu, že ani to neúčinkovalo podle jejich představ, rozhodli se na nás vytáhnout zelenou. Chlapci se zjevně ještě nesetkali s našim vysoce vyšlechtěným plemenem o-žen. Holt mudlové.

Obě by nás zajímalo, kdy jsme se vlastně dostaly spát, ale všem bylo jasné, že to bylo celkem brzo. Tedy brzo ráno.

Druhá krátká trať v mém podání byla velice zajímavá. JanuS jsem překvapila tím, že jsem si umyla hlavu a sama sebe tím, že jsem se vrátila živá a relativně zdravá. A to ačkoli jsem ještě na startu měla barvu pětadvacítkového hustníku. (Tvrdý se nemá míchat a už vůbec by neměl měnit barvy.) Nejtěžší zkouškou však nebylo ani tak oběhnutí tratě, jako navrácení se z cíle do centra.

Odpoledne začalo pro většinu z nás tím, že jsme se potřebovali vyspat – ano opravdu nemluvím jen o sobě. Zatímco Pepek a Iva vařili špagety k obědu, zbytek se flákal ve sprše a polehával. Nakonec nikdo neusnul, všichni odpočívali, kytara hrála.

Bylo zaveleno na výlet. Nadšení bylo vyloženě neutichající. Jednoduchým vysvětlením je fakt, že bylo natolik tiché, že téměř neexistovalo. Ovšem až do chvíle, než jsme docapkali od aut k Viklanu a přilehlým balvanům. Trenéři začali řešit postupy, zatímco výrostci začali šplhat, objevovat a fotit. Oproti původní nevoli jsme se bez řečí vydali na zpátek pěšky. Bylo krásně a všichni jsme byli poměrně spokojení.

Lesní sprint. To byla relativně tvrdá lekce. Víte, v parku nebo ve městě se přeci jen dá orientovat podle počtu budov, jednotlivých keřů, uliček a podobných podružností. V lese si těžko spočítáte stromy, za kterými máte zahnout doleva. A měřítko tomu taky moc nepomohlo. Někteří udělali blbost už na jedničku, jiní to vydrželi do středu trati a další si ji nechali nakonec. A pár je zvládlo udělat všechny. Chyba na sprintu na minutu a půl je letos mou specialitou – a tak jsem si tento kousek schovala do závěrečné části. Po zbytečně ztracených vteřinkách v části úvodní a střední jsem šla na jistotu. Ovšem jak se ukázalo, při doběhnutí do kolečka, jsem zazmatkovala natolik, že jsem si neviděla ani na špičku nosu. V cíli jsem mohla nadávat jen sama sobě a po vyčtení výsledků jsem se sebou vlastně až do večera nemluvila.

Ještě než se setmělo, chtěli jsme vyrazit hrát poldy a zloděje. Někdy v průběhu jsme ovšem zjistili, že jsme přeci jen moc unavení na jakoukoli větší fyzickou aktivitu, a tak jsme raději jen seděli, pili limonádu, fotili se a kecali. Začala být tma a poprchalo. Jasný signál k tomu vrátit se dovnitř. Kytara a fotbálek nás vesele ukolébaly ke spánku.

Ráno nás opustila Bar'. Její cesta do Rychnova byla asi tak stejně krušná, jako naše klasika, ale onu vám musí popsat sama, zatímco klasiku mohu popsat i já.

Už na jedničku jsem pochopila, že dneska to rozhodně nebude jednoduché. Fakt, že to nebude krátké, jsem pochopila už z parametrů tratí, ovšem skutečně jsem Bar' začala její brzký odjezd závidět právě až ve chvíli, kdy jsem běžela na jedničku. Ať jsem se snažila sebevíc, nějak jsem nemohla pochopit, kde jsem se to právě ocitla. Nepomohl mi ani posed a nezachránila mně ani světlina. Po cestě na dvojku jsem si proto dala větší pozor, ale přeci jen jsem se při pohledu na hodinky zděsila – „Patnáct minut?! No to mě podržte! Jestli to takhle půjde dál...“ Šlo. S kontrolami bezprostředně následujícími nebyl zas takový problém, i když několika chybám jsem se skutečně mohla vyhnout daleko ladněji.
Občerstvovačka byla blízko a já si říkala, že už se třeba blížím „zpáteční cestě“. Nebylo tomu tak. Při bližším pohledu na mapu mi svitlo, ovšem naděje na relativně dobrý čas hasly. Nakopnout to, co to dá, rozhodně nebylo řešením, neboť to jsem prováděla vzásadě již od startu. Až po dvanáctku jsem se tedy pouze vyvarovala výraznějších chyb a ztrát a konečně jsem se mohla začít těšit do cíle. Možná až moc. Hned další kontrola mne měla varovat, avšak druhá občerstvovačka zahnala všechny podobné myšlenky stranou.
Cestou na patnáctku jsem posbírala a zachránila ztracenou Alici a s myšlenkou – mám namapováno – jsem nás zavedla do chyby. „Tady jsem přece byla včera! Ale dnes tam být tedy rozhodně nemám.“ Mno, upravit se na správný směr a omluvit se Alici bylo rozhodně jednodušší než si posléze uvědomit, že jdu špatným směrem i do cíle. Nezbývalo mi, než se praštit do čela a kát se.

Vlastně jsem si nezasloužila ani tu Chovancovic vítěznou čokoládu, která se rozdělovala nám méně úspěšným pod lavičkou vítězů, ani tu pizzu a kofolu a už vůbec jsem si nezasloužila tu dalekou cestu za domovem. Teda tu jsem si zasloužila, ale tu společnost ne :) Ale stejně doufám, že až si zas příště něco vymyslím, setká se to s podobným úspěchem ;)