Vizovická dlouhá Krátká

Dnešní krátkou pořádala Vizovice na Revice a protože to mám za humny Novas mne stanovil za vedoucí zájezdního mikrobusu a řidiče alegorického vozu. Vlastně jsem si to vysloužila proto, že Lucy mu nezvedala telefon, ale to nic nemění na funkci rostlináře.

Vyjíždělo se 9:30 a v mikrobusu bylo jen pár volných míst. Naše auto nakonec řídila Bařice, taťka dospával a já byla dopálená. Tak, že jsem zapomněla dát pokyny a startovku do busu :/ Malá chyba pro mě velká chyba pro všechny ostatní.

Dojeli jsme a já si šla stoupnout na prezentaci. Dohlásit Báru a Bařici a Juráška a nechat mamku zaplatit a pak hurá do davu hledat naše děti a předat jim pujčené čipy. Není to tak jednoduché, jak by se na první pohled zdálo, ale ještě párkrát a už si je za s budu všechny pamatovat. A mimořádně se i zdá, že mne nemají nerady - pokrok.
Pak se rychle převlíct a vypadnout na start. Jíťa šla šest, Lucy deset a já čtrnáct a doběhly jsme tak akorát. Jen jsem si pak zapomněla pořádně zavázat tkaničku na pravé noze a na první tři kontroly se to nezatejpovanému kotníku moc nelíbilo.

mé postupy

Při odběhu na čtverku jsem projistotu přistála na zemi a využila tento moment k ohledání naražené paže a uvázaní maratonského uzlu - ještě jednou díky našemu drahému instruktoru šplhání Martinovi - načež jsem se vydala hlemýždím tempem do kopce. Kontrolu 4 jsem měla později navštívit ještě jednou, ale mezitím jsem se ještě několikrát málem přizabila na kluzkém listí a malých kamenech. Čtrnáctku jsem hezky pohledala, a jakékoli naděje, že ještě stáhnu ztrátu na Jíťu vytvořenou postupem na dvojku, se mohly jít klouzat. 

Dostat se do sedla na 16ku mi připomínalo scénu z Prince a Večernice. Na K17 mi musel zkratovat mozek a opravdu se mi začínalo tmavit před očima, když jsem sbíhala na K18. Na sběrce pak seděl Sokol a fotil, ale prej zas nevyfotil, takže prd, no a pak už jsem jen doběhla do cíle zatímco mne povzbuzovaly dětičky a Lucy.

Zpátky na Revice jsme zjistily, že jsem ji skutečně doběhla, a že Jíťa je prostě dobrá, stejně jako spousta našich nejmladších - třeba Otík s Radkem přivázaným na břiše, nebo Ondra Slováček s plápolající Lelou. (Výsledky)
Pak už jsem jen vylezla ven a začala taky něco fotit, bylo vyhlášení a jeli jsme domů.