Vyšší HROB

To že začátek tréninkové sezóny 2014 bude patřit HROBu mi bylo jasné už po doběhnutí toho loňského. Jakmile mne přestaly bolet nohy, už jsem totiž pomýšlela na BKZ, ZLOM a Brutus. A protože ty všechny jsem přežila (relativně) ve zdraví, nebylo se pro letošní podzim o čem bavit. Obzvlášť když se má sparingpartnerka tentokrát nevykrucovala ;)

Odjezd ze Zlína se jako obvykle neobešel bez zpoždění, ale tentokrát za to mohla kolona od Luhačovic a ne od Zádveřic. Cestou do Brna pro Peťu, jsem si udělali exkurzi do Vyškova a Bára začala šílet, že nestíhá Tmou. Pocit nervozity se jako pavučina přenesl na nás všechny a vydržel nám hodně dlouho. Terezce z něj nakonec bylo tak špatně, že vynechala vynikající pizzu za Budějicema, ve kterých by chtěl žít každý.

Prezentace proběhla ve stylu velmi vtipném a už jsme utíkaly vybrat si správný polštář. Pak už jsme jen vybalily základní věci a šly dolů vyzvednout kluky.

LuHo napřed dlouho postával u všemožných formulářů naprosto bez povšimnutí, ale pak si všimnul a očička mu nepřestala zářit. Narozdíl od Panchyho, který se celé naší štafety lekl a povolal si Aldu, aby na nás nebyl sám. Spát jsme šli pozdě, napřed jsme totiž museli zapít strach a nervozitu ze závodu a taky Hendyho a Máju.

Ranní vstávání bylo kruté. Kluci šli na plac už hodinu před náma a tak jsme s Peťou jen z tepla vlastních postelí koukaly, jak se pomalu chystají vyrazit. Bertovo "A proč je to horský, když tady nejsou žádné kopce?" bylo vyvráceno okamžitě po příjezdu na start sobotní části. Myslím že té věty ten den ještě i litoval.

tam někde nahoře
máme kontrolu

jedna vrcholová :)

A taky nám hned došlo, co znamenala věta v pokynech, že vleky jsou mimo provoz.

S Peťou jsme si daly předsevzetí, že tentokrát bezhlavě nevyběhnem, ale namapujem. A tak jsem vzala mapu, řekla "první jdem dozadu" a vyběhly jsme. Jako první. Samozřejmě, že jakmile jsme odbočily z cesty do lesa, holky nás začaly předbíhat, a taky že jsem si později uvědomila, že jsme to měly jít jinak, ale už bylo pozdě cokoli výrazněji měnit. A ostatně to nebyl vůbec špatný postup. Hranici zpět domů jsme

přebíhaly po 115 minutách a jedné menší chybce.

Na občerstvovačce jsme polemizovaly nad tím, zda si dáme pivo, ale nakonec jsme odklusaly bez něj. Přes brod jsme skákaly o 55 minut později, daly jsme si další banán se solí a vyrazily na traverz do cíle. Chyba nastala na hřbetu, kde jsme trochu polevily v koncentraci a chybný úsudek nás stál 30 minut proplétání se kameny, trním a pasekami. Za což se musím Peti milionkrát omluvit :/ Pak už nám chyběl jen brutální finiš do cíle. Být to o kousek delší, vyplivnu plíce :) Ale zato už bylo krásně. (postupy)

 

U vyčítání nás už netrpělivě vyhlížel Bert s LuHem a jejich dvě piva. Bodly, stejně jako prapodivná studená sprcha. Pak jsme s Peťou rychle daly ještě jednu malinovku a plzeň a zmizely do kláštera. Rychlá dvanáctka dělá divy. Koupit vstupenky byl sám od sebe zážitek, ale při koukání na takové ty informační cedule, nás napadlo, jak boží by bylo zrovna teď spinkat, jako kluci, kteří se KPČ odmítli zúčastnit. No a pak už jsme se jen hlasitě smály a sháněly drobné. U kasy se nás pán zeptal, jestli už jsme stihly prohlídku, že jsme tam tak brzo. S přiblblým úsměvem jsem se mu pokusila vysvětlit, že koupě pohledu se nedala odkládat. Známku neměli a tak už jsme plánovaly, jak se na tajňačku vydáme do města na poštu. Ovšem při pohledu na schránku u poštovního muzea mně napadla spásná myšlenka.

"Dobrý den, mám takový nezvyklý dotaz. Vím, že jste poštovní muzeu, ale máte poštovní známky?"

"No jistě, že máme. To by bylo hloupé, aby v poštovním muzeu neměli známky." A ještě jsme dostaly krásnou A známku, která byla zvolená nejkrásnější známkou světa loňského roku (tuhle to máte oficiálně).

 Pak už nám chyběla jen jedna ingredience ke skvělému překvapení - propiska.

"Je to klášter - někde tu bude návštěvní kniha!" A byla. Ve frontě na Závišův kříž jsme proto rychle vymyslely obrázky a naškrábaly pohled jedna báseň. Vím, že řehtat se v kostele není úplně košér, ale my si nemohly moc pomoci. Ještě musím uvést, že obrázek kříže se ani zdaleka nevyrovná krásou originálu, ale na víc, jsem se v tom kostelním přítmí nezmohla.

 

Pomaloučku a potichoučku jsme se vkradly zpátky na pokoj. Bylo mi zakázáno jakékoli drastické buzení, a tak jsme jen co nejtišeji zavřely okna a rozhodly se něco dělat, ale kluci už se vyspinkali a tak jsme se najedli a pádili dolů na nějaké to točené. U krbu bylo příjemně teploučko a postupem času se kolem nás vytočila hezká řádka lidí, prázdných kelímků a tácků od jídla. LuHův rýžový nákyp vzbudil nebývalý úspěch až jsem se zapomněla. Na dobrou noc nám svítila svíčka v umyvadle a voněla většina běhacích věcí.

Sotva jsme vstali, už jsme se chtěli raději nepřihlásit. Rychlá snídaně a ještě rychlejší oblékání nás ale nakonec neminulo a tak jsme vypadli do deseti stupňů a mírného deště. Ano, chcalo nám za krk, a hezky dlouho chcát nepřestalo. Už cestou na hromadný start jsem musela řádně vyklusat, neboť kluci nasadili ostré tempo, které mé nožičky nezvládaly udržet. Zatímco jsme se řadily ke svým mapám, vzpomněly jsme si na takovou nepodstatnou věc jakou je nulování a rychle se běžely poprat o místo u krabičky s Panchym. Já si šla stoupnout do druhé fronty, ale ti dva málem clear porazili.

Zazněl hvizd a zatímco všichni bezhlavě vystřelili dopředu jako na obyčejných štafetách, my s Peťou jsme se pořádně mrkly na mapu a začaly stoupat do kopce. Protože na většině postupů nebylo co řešit, rozhodly jsme se řešit něco úplně jiného a tak jsme přehlídly bláznivě mávající kluky. Jak už jsem říkala namapováno jsme měly většinu kontrol a tak už jsme jen za pochodu dělaly nějaké úpravy. Jako třeba na čtverku, kde jsme sice potkaly protiběžící HH, ale zato se nám nepovedla dohledávka a pobíháním v mlze jsme utratily asi čtvrt hodiny :/

tohle je na jistotu nalezená šestka :)

Cestou na občerstvovačku Peťu pekelně bolely nohy z hřebů a mě začalo být trochu kosa, to jsem ovšem ještě nevěděla, že daleko hůř bude po proběhnutí hustníkem, sundání promožených rukávů, splašené dohledávce a výběhu na návětrnou stranu kopců. Zmrzlé jak sobolí hovno jsme nakonec dopelášily na druhou občerstvovačku těsně nad tři hodiny. Dostaly jsme teplý čaj a lipečka a banán a hadřík na brýle a radši rychle zmizely z toho větřiku dál.

 

Mé nadšení z toho, že postup, který jsem plánovala do kopce je z kopce bylo takové, že jsme zmizely moc daleko a musely se vracet. Naštěstí se po jednom šťeňátku, při špatném došlapu na kotník rozsvítila hned před námi a tak jsme se nemusely točit jak větr v bedně. Pak jsme si to krásně šmehlily přes paseky a hustníčky na 11ku. "Hele nemůže to být tenhle šutr? Ne bude to támhleta skála." Na K12 byl původní plán obíhačka, ale nakonec jsme přistoupili k variantě brod - brodily jsme se popadaným listím a kapkami vody. Podle ohlasů se tenhle postup spoustě lidí nevydařil, ale my dvě jsme si to krásně šmehlily až k předpokládanému umístění kontroly.

Zrada na sebe ovšem nenechala dlouho čekat a špatně natištěné kolečko nás stálo cenných dvacet (minimálně) minut pobíhání okolo a skrz vodopád. Nakonec jsme tu mrchu malou zrzavou našli jen s notnou dávkou pokakanýho štěstíčka. Do cíle už to bylo co by kamenem dohodil a tak jsme se přestaly bránit rychlejšímu pohybu a sprasily to dolů ke klášteru. (postupy) U vyčítání nás napadlo, že kluci už možná stihli ujet, ale naštěstí, jsme se ještě potkali, navzájem poděkovali a rozloučili. 

Teplá sprcha a studené pivo pak udělali hezkou tečku za naším snažením a i my se vydali na cestu k domovu. V Pelhřimově jsme si ještě prohlídli kremátorium, restaurační zařízení, v Blansku vynechali kávu a ve Zlíně naložili Terku na cestu směr Luhačovice.