WITaj v Maďarsku

To takhle na Krátké vlezu náhodou po dlouhé době do stanu - jdu si pro peníze na pivo - a tu slyším, jak se Robert ptá, jestli by si to někdo nevzal na starost. "Co?" ptá se mé zvědavé já. "Maďarsko" odtuší Robert. "Klidně" odvětí šibalsky třetí pivo.

Podzimní Maďarsko je pro mne fenoménem již od útlého dětství. Pamatuji ty desítky závodů za jakéhokoli počasí, na jakékoli trati; ujeté, ušlé a uběhané kilometry; vypité láhve vína, kelímky svařáku, štamprle kořalky; zakoupené lístky do termálek a v neposlední řadě tu hromadu srandy, kterou jsme si užili.
Letos to pro mne bylo jiné.

Napřed to vypadalo, že po tříleté pauze, kdy se zájezd do země termálních lázní, papriky a vína nekonal, bude zájemců i na dva autobusy. Bohužel se nějak stalo, že nás jelo minibusem třináct (+19 dalších Čechů v autech..). Komorní atmosféra se však nakonec ukázala jako docela dobrá volba. 

chybí jen Filda

Po šesté ranní v pátek 15.11.2013 přijíždí na místo odjezdu "náš" minibus. A parkuje tak, abychom si do něj mohli dát své věci co nejpohodlněji. Náhle se za ním objeví červené auto, vyskočí z něj netrpělivá osoba a říká: "já tady chci zaparkovat!" pan řidič s ledovým klidem couvne ještě víc a provokativně se rozhlédne po všech těch prázdných místech. Hysterka se začíná rozpalovat a tak dle hesla moudřejší ustoupí, pan řidič přeparkuje, aby hysterka mohla své červené auto postavit pod most. Nejspíš má totiž strach, že začne pršet a jí se smyje ta červená.

My se usmíváme pod fousy a trpělivě vyčkáváme momentu, kdy si budeme moci naskládat věci do kufříku a na volná sedadla, pak už vyrážíme přes Bohuslavice a UBrod do Kiskunmajsa. Cesta je to daleká a po otvírací zastávce v Tesco pro zásoby i veselá. První láhev se otevírá ještě před hranicemi, poslední padá až kolem jedné. To už jsme opustili dálnici a zamířili si to k ubytování. Původní plán návštěvy nějakého jiného místa jsme přehodnotili. Brzdíme u vjezdu k ubytování. "Mohl byste mi říci, kde najdu recepci?" Po chvilce krčení ramen a dalších vysvětlujících větách mi člověk konečně kreslí cestu k recepci. Otáčíme mikrobus a po pár pikosekundách a jednom papírovém policistovi parkujeme u recepce.

Tam mne vítá usměvavá tvář dívenky s obdobně špatnou angličtinou. Deset minut nato už i s klíči jedeme zpátky za parking manem (jak jej nazvala sama dívenka) a po momentu dalších posunků se konečně objeví úsměv a kývnutí a my jsme propuštěni dovnitř. Tou dobou je půl třetí a slunce se pomalu barví do oranžova.

Rozdám klíče od chatek a s penězi a papírem s požadovanými informacemi si to štráduju zpět na recepci.

A tu začíná tuhý boj.

Dívenka mi pečlivě spočítá cenu ubytování a 14 lístků do termálek. Já podobně pečlivě spočítám vybrané peníze. Ale nemohu se dopočítat. Po nějakých pěti minutách, když už jsem téměř zoufalá, že neumím vůbec počítat a vybrala jsem málo peněz, mi to dojde. Z ceny není odečten rezervační poplatek. Po chvíli dívenka porozumí. Přichází Filip, Robert a Svaťa. Chtějí si půjčit kola, aby mohli zajet do obchodu pro další víno. Uběhne dalších deset minut. Berou si ode mne tři lístky do lázní, kdybychom se pak už nepotkali a šťastni odjíždějí na starých sobech.

Konečně se podařilo najít správnou fakturu a já platím správnou částku, přeji hezký večer a s úsměvem vyrážím ven. Slunce každou chvíli zmizí za obzor.

Peťu najdu v motelovém pokoji. Už tam není takové vedro jako předtím, podlaha přestala tolik topit a taky jsme nechaly otevřené okno. Berem si věci, předáme zbytek lístků a vyrážíme se ráchat v té skvěle teplé vodě. Sinchronizované plavání, párová jména a podobné kraviny nechám stranou.

Vyčvachtané se přesouváme do chatky č.9. a něco málo večeříme. Osazenstvo č.8. se někam zatoulalo a tak se odebíráme vyčkávat do motelu. Peťa se učí, zatímco já po jedné stránce Zeměplochy upadám do kómatu. Probudí mne telefon: "Ty prý spíš a já tě vůbec nechci budit, ale ptají se tu po tobě ostatní a chtějí startovku a pokyny na zítra. A taky už půl hodiny spíš"

Upaluji do č.8 a zahajuji večerní sezení. Padne několik podnětných názorů ohledně organizace zítřejšího odpoledne z nichž ani jeden nakonec není uskutečněn, a několik lahví vína. Čtrnáct lidí se vesele baví a konzumuje uzené, sýry a klobásky, tyčinky apod. Letos snad poprvé odcházíme s Peťou nejdřív, dokonce i Standa s Lojzíkem odchází později nežli my.

Budíček na osmou ranní, kakao a vánočka, kaše, čaj, houska se šunkou, ochočená fenka. 9:28 přicházíme k autobusu a velíme odjezd. Drnčivá cesta, krávy s divnými rohy a to byste nevěřili, dokonce perličky! Shromaždiště nacházíme na jistotu, opouštíme minibus a vrháme se do víru obecní zabijačky. Na rožni se opéká čuník a pět dalších jich čeká v ohrádce, jestli na ně přijde řada. Jitrnice a jelítka, dršťková, škvarky, prejt a různé jiné pochutiny voní shromaždištěm. Prozatím odoláváme a chystáme se vyběhnout do lesa.

Juniper Open se liší od jiných závodů, které jsme v Maďarsku absolvovali, několika nuancemi, ale dvěma hlavními odlišnostmi jsou terén a porost. Oproti Bükkfennsík a Spartakus Cupa nejde o terén krasový, a tudíž podobný Slovenské Silici, ale o terén bývalého mořského dna, čili Vracovské duny. Co se porostu týče, mohu porovnat pouze se střední Francii, či Portugalskem - jalovce kam se podíváš.

Do lesa se vydávám někdy na konci startovního pole, po mne už jde z ženské části výpravy už snad jen maměnka. Na jedničku váhám, zda jsem na nezvyklém měřítku nezaběhla příliš daleko, ale když se pozorně podívám, lampion mi přes větve zasvítí. Na dvojku volím nejlepší postup, ovšem trojka mne řádně vyškolí, ačkoli na ní o dvě minuty dobíhám Maďarku. Na čtverku se snažím si dát pozor, ale i tak uhýbám ze směru a ani azimut mi z bryndy nepomáhá až Maďarka běžící mi do protivky mi dává vodítko. Teprve na pětku se znovu chytám a šestku jdu čistě, Maďarka je tentokrát kdesi za mnou. Sedmičku dohledávám s větví ve vlasech a osmičku se snažím uhlídat. Končím příliš vpravo, ale naštěstí ji zahlédnu. A taky Maďarku, která mne opět doběhla. Kuš, říkám si, raději teď půjdu za ní. Devítku nacházím překvapivě čistě. Překvapivě proto, že objekt na kterém byla umístěna, mi nějak neštymuje, ale co už. Desítku kotlím a Maďarku opět nechávám za sebou. Přeběh na jedenáctku musím v půlce přibrzdit. Cestou ke dvanáctce potkávám Alenu, třináctku a čtrnáctku ani nestačím hledat a už spěchám ke sběrce. Maďarka dobíhá tři minuty po mne. (Mezičasy)

Podle očekávání jsem porazila sestru. Dagmula mi to dává dvě minuty. Já udělala tak čtyři minuty chyb. Peťa je na sedmi mezičasech rychlejší :). V chlapech vede Malda a hned za ním Podmol. Lojzík vyhrává sedmdesátky.

Na rožni už se otáčí vlastně jen kost, ale všeho ostatního je dostatek. Konečně objevujeme svařák a taky laskominy typu cukrová vata a želé bonbony.

K tanci a poslechu hraje smyčcový kvartet. Omastek prská, děti nosí balónky, je slyšet hovor a smích. Dnes se na vyhlášení nečeká a tak vyjíždíme jen co se Standa dooblékne. Po cestě potkáváme perličky! A krávy s divnými rohy! Zastavujeme u Sparu a pak spěcháme zpátky do campu. Bude pět. Tak akorát na dvě hodinky do termálek, pak na večeři a na slezinu do čísla 8. Celkem padlo dvacet lahví.

Ráno se vstává brzy, mlha ještě nestačila opadnout. Uklízíme chatky, loučíme se se psy, předáváme klíče, vracíme se pro židličku a vyjíždíme podruhé kolem perliček a divných krav. Perličky tam nejsou. Mlha je hustá. Teplo vypadá jinak. Převlékám se v busu a odbíhám na start. Dneska to bude rychlé. (Mezičasy)

Na jedničku volím jistotu, ale v závěru trochu znejistím. Na dvojku radím ztracenému chlapci, natolik jsem si jistá. Trojku a čtverku nacházím čistě. Na pětku dělám chybku v odběhu i příběhu, ale ta druhá se ukázala jako dobré řešení. Na šestku opět váhám, ale sedmičku pálím do lesa a brzdím až u ní. Před osmičkou mě vylekají kančí pozůstatky a na devítku přichází jediná blbost celého dne. 2 minuty. Napřed se nemohu rozhodnout kudy poběžím, pak si vyberu horší variantu a ještě se vyřádím v bludných keřích. Včera mi to tady zjevně nestačilo. Na desítku narážím spíše náhodou, ostatní s ní mají větší problémy, a pádím na jedenáctku. Dobíhám mámu o dvacet minut a nejrychlejším postupem, kterým se mi podařilo skvěle prokličkovat přes jalovce až ke kontrole, se opět dostávám na druhé místo. Jenže postup na sběrku kazím a taky ztěžka popadám dech. Nakonec prohrávám s Dagmulou o 16 vteřin.

Několikanásobná bedna nás zdrží až do vyhlášení. Největšího aplausu se dostává Lojzíkovi. Malda vyhrává zlatý Persil hrneček. Dále pak několik druhých, třetích a čtvrtých míst, i prvních desítek. (Výsledky)

Na zpáteční cestu vyrážíme před třetí hodinou. Všichni nadšení a natěšení. Dokonce i Filda se Svaťou si po chvíli rozmyslí konec své orienťácké kariéry, ale příště prý zase raději do Egeru nebo do Pešti. Jsem pro, jen když to nebude kolidovat s HROBem nebo tak :)

Všechny fotky zde.