Vá-noční Scorelauf

Je úterý večer a já se balím na cestu do Hradce. Dříve mi tyhle taškařice nedělaly problém, neboť jsem tam většinu věcí prostě měla. Jenže teď si je musím nést na zádech a to se mi vůbec nelíbí a tak eliminuji vše, co nebude potřeba. Jako poslední si plánuji ráno sbalit světlo, které už se nějakou tu hodinku nabíjí, takže by snad nemělo zklamat. Chytrý čtenář již však tuší, že tak to rozhodně nebylo.

Ještě se zalepenýma očima scházím ze schodů a zkouším, která žárovka tedy nesvítí - silnější, nebo slabší. Ale co to? Nesvítí ani jedna! Světlo se ani trošičku nenabilo, naopak je spíše ještě vybitější, než když jsem ho do zásuvky dávala. Zrada.

Z pocitem něčeho podivného v ovzduší si do batohu dávám alespoň svou čelovku, do které jsem v pátek dávala novější baterky, neboť mi zhasla na tréninku. Ostatně na koukání do mapy mi to bude muset stačit.

Ve vlaku chci jako obvykle spát, ale nějaká velmi přehřátá paní i v té kose jaká panuje neustále otevírá okno a dveře do uličky nezavírá už vůbec. Tak se hezky celou cestu třepu. I na Pardubickém nádraží je tepleji!
Změna v pracovním rozvrhu znemožnila účast mé původní dvojičce, se kterou jsme na jaře dosáhli takových úspěchů, a tak jsem se rozhodla k radikální změně. A modří už vědí, že jsem ukecala LuHa, aby odjel do HK se mnou. (Jeho reakce naleznete zde)

Protože jsme měli ještě nějaký ten čas před startem, rozhodli jsme se po krátké procházce po Pardubicích navštívit hospodu. Ale znáte to: hlad je převlečená žízeň a pivo je tekutý chleba. Na Biřičku jsme přispěchali s dvěma kousky o deset minut později, než bylo vhodné. Převlékli jsme se vcukuletu, až z toho měl pan vrchní málem šok (nebo šou?) Ještě jsme si poslechli poslední instrukce a už jsme utíkali ven pro mapu a řádně vymyslet postup.

Zvolili jsme jižní variantu, (3,1,4,10,19,23,21,22,20,14,13,12,15,11,9,6,17,16,2)

 Ten náš měl nakonec několik málo chybiček. Ta první nastala, když jsem zapla čelovku a místo jejího obvyklého kuželu světla, mi na hlavě zablikala maličká bludička. Bohužel to nevydržela ani po K10 a LuHo musel nejen svítit na cestu sobě a mě, ale ještě i mapovat. To byla tedy zároveň chybička číslo dvě, neboť se každou chvíli musel ohlížet za sebe, aby mi posvítil na všudypřítomné klacky o které jsem byla sto zakopnout. Třetí se ukázala být má fyzická forma po dvou pivech i mírnějšímu tréninku v posledních dnech. Čtvrtá chyba nenastala naší chybou, ale chybou stavitelovou, když umístil kód 12 do údolí více na západ. O náhodně nalezené šestce nemluvě.

 Jenže při postupu na sedmnáctku zas zkratoval LuHo. Běžíme nějak moc dlouho, říkám si. A ta světla už jsme také míjeli. A ono je, podařilo se nám ztočit zpět k devítce. Co nejrychleji se snažíme chybu napravit. Do konce časového limitu nám toho mnoho nezbývá a tak musíme oželet původně plánovanou návštěvu K5. Dobíháme v takovém kvapu, že porážím koš u dveří. Výsledný čas je nakonec s luskusní rezervou a tak netrpělivě vyhlížíme výsledky.

Při neúčasti dvojice Eda-Blanka a účasti páru Kamenda-Denča je jasné, že domácí byli oproti přespolním rychlejší. Do jaké míry je to vítězství rychlosti, perfektních světel a severního postupu je irelevantní, neboť It's All About Pivo a tak stejně oslavujeme své druhé místo dvěma pivy.

P.S.: Nakonec to tedy bylo 13 km za 88 minut. Body už si nepamatuji.