Jizerky Jizerka Jizerkou Jizerka čp2

Po čtyřech letech zase jedeme na Jizerku. Tentokrát v lednu. Sněhové podmínky slibují spíše běhací než bežkující program, ale toho my se nelekáme, balíme dvojnásobné množství věcí než obvykle a vyrážíme vstříc vyšším nadmořským výškám.

Mimořádně parkujeme přímo u baráku a vynášení kvanta věcí je tak daleko jednodušší. Večer se blíží, sněhu moc není, a já nemám sílu udělat víc, než vyfotit tématickou fotku a začít systematicky upíjet zásoby vína. Ostatně po Pardubickém minisoustředění mám na den volna nárok. Nakonec vyrážím běhat až v úterý odpoledne, na krátké čtyři kilometry, jen aby se neřeklo.

Ve středu ráno se vyráží do stopy. Přes noc nasněžilo asi pět centimetrů a tak jsou veškeré šutry hezky zakamuflované. Už po prvních čtyřech kilometrech mám ve skluznici čtyři rýhy. Na pátém přidávám naražený loket a pohnuté rameno, když mi to ujede na ledové plotně. Naše vyvenčovací kolečko dokončujeme s dámami během devadesáti minut. Po rychlém obědě, čeká tvrdá dřina. Uhlídat děti a dokončit rozpracovaný projekt. Než mám hotovo, už je tma. Tahám čelovku a vyrážím pro vrcholovou prémii. Za čtyřicet minut jsem zpátky i s fotkou ze sněhové webkamery.
Večer se debužíruje dokud se nezačnou klížit oči. Ve čtyři ráno mne probudí dětský pláč. Chvíli mi trvá než zjistím, kde že to vlastně jsem, a kdo to pláče. Pak usínám za zvuků Azbestova chrápání, který ač spí v místnosti pod námi, je slyšet. Nakonec usnu jako špalek a probudí mne až dětičky smějící se mi do ucha.

Honem posnídat a vydat se opět do stopy s dámami. Tentokrát vyrážíme směrem opačným a jsme doma rychleji, ačkoli to jede hůř. Oběd a znovu řádit s dětmi. Na večír vytahuju foťák, než se setmí a pak opět čelovku a na kopec. Z Jeleního sbíhám na Pytlácké a přemýšlím, jestli mám běžet i dál nebo raději zpátky. Stop je tu sice dostatek, ale jakmile se dostanu za plotek, najednou šlapu v lyžařských a propadám se do potoka. Ale i přesto dobíhám až na Pytlácké a prolézám průchodem.
Je to docela strašidelné. Nikde nikdo, světlo svítí jako jediný modrý bod, nad obzorem je vidět tmavě oranžová záře z Tanvaldu, připomínající Mordor. Pod nohama mi křupe, stromky šustí ve větru a kameny na mě koukají ze tmy, jako by mne chtěly zavalit, nebo snad i sníst.
Sbíhám dolů k rozcestí a otáčím to zpátky na Jizerku. Mezi kameny se raději už nerozhlížím, co kdyby na mě někdo bafl :) V chatě už na mne čekají palačinky, prý jsou dobré až do nebíčka.

V pátek je na programu výlet na lívance a na pivo. Kozel zamrzl, ale Plzní nepohrdnu a po lívancích se olizuju ještě po cestě domů. Mářa dělá lyžařské pokroky a směje se dokud se jí nezničí rampouch.

Ve dvě je zavelen odchod do stopy. Vyrážíme na Knajpu a musíme se vrátit za světla. Na novém glidru a uklouzaném sněhu to mydlí a vystřeluje jak divé, a v prvním kopci mám chuť to otočit. Nakonec se kousnu a dojíždím holky. Anežka telefonuje a pak teprve vyrážíme do toho táhlého kopce nahoru. Po pár stech metrech se noříme do mlhy a vidíme protijedoucí lyžníky až na deset metrů. Konečně se z ní vynoří i rozpaprčník a Knajpa. Teplý čaj, vlídné slovo, vyfotit skibikery a mizíme. Holky rovnou dolů, já ještě ty dva kiláky na Čihadla. Na sjezdu se mi povede udělat novou stopu a holky mi mezitím zmizí jinou odbočkou. Nevadí, jedu jak domluveno a nemusím se párat s několika kopci, ale jen s jedním a tak na chatu samozřejmě přijíždím dřív. Ale teda běhat už vážně nejdu.

Ranní mlha rychle stoupá a tak vyrážíme okouknout čerstvě projetou stopu. Jede to perfektně, sluníčko svítí, lidí tak akorát, foťáky cvakají, sníh křupe. Prostě bájo. Tahák pro turisty, akorát by to příště chtělo už od začátku a ne až poslední den. Na závěrečný hrnec fazolí se těším tak, že si zahraju na Morgernsterna. Zlomená žebra sice nemám, ale ta naražená ruka taky pěkně bolí, ale to se prý do příště zahojí. Jizerce zdar!

Všechny fotky jsou k vidění zde...