Všechno je jednou poprvé. Pro mne to byl zrovna
tenhle víkend. Místo poklidného odpoledne po závodě byly na
programu dva tréninky a závod jako bonus. No a tak není divu, že
jsem si prodloužila pobyt. A spánkový deficit ;)
"A proč jsi nepřijela už včera večer?" zeptala se
Lenďa, když zjistila, že jsem vstávala ve čtyři. "To
nikoho nenapadlo.."
Čekala jsem klížící se očička a ujetý vlak.
Místo toho se objevilo až přílišné množství optimismu, které
mi nakonec nedalo spát. Na nádraží tentokráte ani živáčka
(teda lidí spousty, aléé..) Po jednom probouzejícím telefonu a
fotce jsem dorazila na místo určení. Teprve potom se mi
začalo chtít spát. Ale nedá se nic dělat. Trénink nepočká.
Nakonec jsme na Honjana čekali my.
"Je to krásně vyfáborkované, tak ne že to
budete flákat." První výklusové kolečko je ještě fajn,
ale jít to čtyřikrát rychle - fuj! Naneštěstí až pozdě jsem
zjistila základní pravidla, nenechat se vyprovokovat a zrychlovat.
Přeci to nemůže být tak hrozné, táhlo mi
hlavou. Ale jakmile holky nastoupily na cestu zmizely mi v zatáčce
a já začala plápolat. Postupem času a kol se vzdalovaly a zezadu
se naopak začala přibližovat mužská část. Nakonec mi to
doběhnutí o kolo vyšlo jen tak tak. Bohužel jsem někde blbě
stoupla, a hlavně se projevila nespavost a netrénovanost a tak bylo
první kolo s motorovými vodiči nejrychlejší.
Honem zpátky, převlíct, nasednout na kolo a
zmizet na oběd a na biatlon. Mohlo by se zdát, že tato fáze
přerostla v příjemně strávené odpoledne v teple domova.
Příjemně strávené ještě bylo, ale teplo moc ne.
V lese se totiž vyskytlo několik kontrol, a to
bychom si nemohli říkat orientační běžci, kdybychom si je nešli
oběhnout. Tři družstva, šest tras po pěti K a zabušené
Pardubické lesy. Boj na ostří trnů.
Odnesla to nejedna ruka či tvář. Musím přiznat,
že jsem se i zastavila a snažila se kličkovat, ale neprošlo mi
to. Nebýt posledního Sem, tak bych i řekla, že to bylo super, ale
nějak se mi podařilo jednu kontrolu minout a druhou jsem pak
nemohla natrefit.
Mám dost a to se ještě musí znovu na kolo.
Únavou se mi chce brečet. Horká sprcha a večeře a hned je líp.
Ale škobrnutý kotník pobolívá.
Ráno mám sto chutí se nevyhrabat z postele, ale
snídaně volá. Startuju až 68, ale stejně vyrazím směr
prezentace. LuHo akorát vybíhá. Eďásek se sice diví co tu
dělám, ale já vytrvale klepu kosu. Naštěstí zjisťuju, že stav
bolavosti nohou není tak hrozný, jak jsem si myslela. Zasprejované
kotníky nedělají neplechu, jen ten foukající vítr je
nepříjemný.
Sprint na Dubině se relativně povedl, a rozdíl v
čase je asi stejný, jako kdybych razila na svůj pomalý čip a ne
na průkazku. Nějaké ty nuance, když výrostci zašantročili
lampion a podobně, ale i tak jsem to šla docela dobře. Od Marty
dvě minuty a deváté místo, ale vlastně vůbec není špatné.
Když nás Béďa, který se lekl, že jsem snad ani
neběžela, propustil domů, vydali jsme se na oběd. Koukali jsme na
sprinty z NMNM a na vyhlášení dámské stíhačky a na tu pánskou.
Snědli jsme puding a tiramisu a koukali na stav sněhu na českých
horách. Ještě před odjezdem směr Zlín jsem neodolala partičce
Carcassonnu a Logika a něčemu malému na zub na tu dalekou cestu :)
Žádné komentáře:
Okomentovat