Někdy v prosinci se mi na fb, té masové a návykové sociální síti, která stále více vytlačuje běžnou komunikaci, objevila zmínka o zimní akádě. Běžky s partou kamarádů? Proč ne, řekla jsem si.
Od organizátorek se mi dostalo povolení, a tak jsem do kalendáře mohla zatrhnout 27.2. až 2.3.
Po rodinných Jizerkách jsem byla tři týdny indisponována s angínou. V nejnáročnější části tréninkové sezóny je to značný handicap, který se hodně špatně dohání. Tento výpadek se značně podepsal i na psychice. Ještě 26. večer jsem nebyla rozhodnutá, že skutečně pojedu, ale nakonec jsem poslechla své sportuchtivé já a koupila si jízdenku směr Horní Mísečky.
Ve vlaku do Pardubic už jsem měla docela i cestovní náladu, ale když jsem pak přestupovala do rychlíku spolu s Ájou, naše společné nadšení bylo téměř hmatatelné.
Na místo určení jsme dorazily po osmi respektive šesti dlouhých hodinách spolu s Kubálem. Přivítala nás Radimova čelovka a pod nohama křupající sníh. Paráda :)
Ač jsme se mermomocí snažili chovat slušně, večer se neobešel bez večírku a několika modřin. (Všech osm nás spalo v šesti pokoji). Ráno přišlo až příliš brzy a s ním i snídaně a výlet do Krkonošské mlhy.
Výšlap na Vrbatovu boudu mi dal podle očekávání zabrat, ale nakonec jsem se tam se zbytkem, který se neztratil v mlze setkala. Následoval oběd, šlofík, večeře, pivo a příjezd druhé části výpravy.
Inu vyrazili jsme na večerní lyžování na stadion. Stopa byla čerstvě ujetá a tak to jelo naprosto luskusně. Kolečko jsme měli za sebou coby dup a tak jsme si přidali ještě něco málo navíc. Než jsme se nadáli, bylo půl jedenácté. ale přeci jen jsme ještě vytáhli ježdíky (aka lopaty) a až do půlnoci brouzdili svahy skiparku. Kostrčím se naštěstí nic nestalo, ale některé ježdíky naše řádění zaplatily životem.
Večírek byl tentokrát daleko poklidnější a tak jsme se snad i vyspali.
Ráno nás přivítalo sluníčko a rozpouštějící se oblaky inverze a tak jsme se rychle nasnídali a vyrazili do větších nadmořských výšek. U Vrbatovy mohyly proběhlo rychlé pivo a už se sjíždělo k prameni Labe a odtud na hranici s Polskem. Přes Labský štít / Violík na Sněžné jámy a ti zdatnější až na Vysoké kolo. Tam nás přepadl hlad a tak jsme sjeli na Voseckou. Zdatnější skupina, která nás dojížděla, nebrala telefony a tak odbočila na původně plánovanou Szrenicu. Aby nelezli ten kopec nadarmo, koupili výborné ruské šáňo, jako vrcholovou prémii za znovu dosažení Mohyly. Slunce se pomalu klonilo k západu a místo jeho pálících paprsků, které nám všem lehce přibarvily tváře, začal foukat studený vítr. Přišel tedy čas sesvištět zase zpátky na chatu.
V původním plánu se na neděli objevil výběh na východ slunce. Pro ukrácení dlouhé chvíle mezi večeří a odběhem jsme zvolili taktiku kdo si hraje nezlobí. Ovšem trochu se to vymklo kontrole a nakonec jsme zlobili. Dokonce tak, že jsme svorně usnuli a výběh se nekonal. Ale nevadilo nám to, protože se vrátila mlha a oblačnost a z východu by stejně nic nebylo.
Když jsme dopoledne balili, přeci jen se mraky trochu rozfoukaly a tak jsme vyrazili alespoň pěšky na Harrachovu skálu. Výhled je odtamtud opravdu pěkný a tak jsme se naposledy pořádně pokochali a zkoulovali teplým sněhem, než jsme se všichni vydali na cestu domů.
Díky, bylo to fakt super! :) Něco málo fotek
Žádné komentáře:
Okomentovat