Malinové soustředění

"Je na malinách!" zní věta z Němého Bobše. V uplynulých dnech, to o svých příbuzných mohli prohlašovat členové Luhačovického a Zlínského oddílu. Tedy alespoň o těch, kteří koruny vyměnili za eura a vydali se na blízký východ - do okresu Prievidza - naběhat nějaké kilometry v zapeklitých slovenských terénech.
Ještě před samotným odjezdem proběhlo ve středu měření vytrvalosti, které jsem konečně zaběhla na výbornou - každé kolo pod 5 na kilák, což se u mne jen tak nevidí.

Márův článek ve kterém naleznete všechny výsledky a mapy.

Jako první přišel ve čtvrtek večer na řadu noční. Zkouška odvahy, poslouchání buzoly a řádného čtení terénu v minimálním osvětlení, jaké může poskytnout jedno světlo. Nějak se povedlo, že jsem šla do lesa poslední. Prý jako nejzkušenější z krátkých, musím těm méně zkušeným hlídat záda. Jenže Libe se trošku přepočítal a tak jsem nakonec startovala až šestnáct minut po poslední dlouhé a čtyři po předešlé krátké. To už se i první startující - Mára - vrátil zpátky. Zaprvé jsem vymrzla a zadruhé jsem byla pěkně rozčarovaná. Už na jedničku jsem udělala menší kličku a strašidelná cesta na dvojku mému rozpoložení nijak nepomohla. Z dvojky jsem odběhla úplně jinam než jsem chtěla a když jsem se po deseti minutách našla, raději jsem zamířila rovnou na čtverku. Tam jsem naštěstí potkala vláček našich kluků. Byla jsem opravdu šťastná.
Místo abych se od nich odpojila, a šla podle sebe, doběhla jsem až ke své osmičce. Tu jsem se s nimi rozloučila, nechala je v tom hezkém protiběhu a šla hledat šestku a sedmičku. Z osmičky jsem pak odbíhala v takovém zmatku, že jsem se svezla po jiné cestě a doběhla ke kraji mapy. Nakonec to byl možná lepší postup, ale kolena se mi klepala. 

Těsně před devítkou jsem se potkala s Johanem a jeho zadní světýlko jsem pak nechtěla pustit z dohledu. Poslední kontroly jsem tak našla v naprostém pořádku ačkoli Johan už byl dávno v cíli, protože jeho světýlko byla jen vlčí mha.

Páteční ráno bylo teplé a přívětivě slunné. Čekal nás kombotech v částečně nočním prostoru. Všechno šlo hladce až na závěrečný fičák, kde jsem si neodpustila jednu paralelku a Sokol mne nezachránil. Místo kde jsem stála navíc bylo zakryté pod číslem, takže jsem se ani nemohla najít.
Odpoledne se šla hledat ráno ztracená buzola, takže místní z nás měli trošku srandu. Pak jsme se přemístili na druhý konec mapy a čekali na klasiku middlového typu. Odběh kolem včel mne rozhodil natolik, že jsem hodila pěkné saltíčko. A už podruhé toho dne mi krvácela ruka. Na K5 jsem pak udělala menší chybku a doběhla Vaška a Andreu, kteří udělali větší. To už nám byla v patách i Zůza. S tou jsme zůstaly (Vašek nás někde ztratil) v kontaktu až na postup na desítku. Každá jsem si vybraly svůj a nebýt Zuzčiny chybky na konci, neurvala bych je. Na sběrce jsem pak udělala větší chybku já a tak jsem těžce vyběhnutý náskok ztratila a Zuzka mi klepla minutu dvacet.

Sobotní program se skládal z klasiky v Mošovcích a z oběda a koupačky v Turčianských Teplicích.
Konečně! se mi povedlo se správně naladit. Jiný terén, ve kterém narozdíl od Malinové nepotřebujete pořád hledat správnou vrstevnici a nemusíte se pořád bát, že si vyhodíte kotník, nebo že upadnete, když se pod vámi posunou nějaké ty navršené kameny (ono je to tam opravdu nebezpečné a kdo tam nikdy nebyl, tak nechápe..), mi opravdu sedl. Před dvěma lety, kdy se běžela klasika o kousek jižněji, to rozhodně nebylo tak slavné, ale letos jsem už na dvojce vedla o minutu a své vedení nepustila (a to to byl můj jediný nejlepší mezičas) Opravdovou chybu jsem udělala jen jednu, když jsem si až pozdě všimla možnosti oběhnutí po cestě. Druhá taková situace totiž všechny napadla až u stolu, a nevíme o kolik by byl takový postup rychlejší. Druhý skončil Řízek +4:12 a třetí Lucy +6:43.

Nedělní dopoledne, poté co jsme byly brutálně vzbuzeny partou hňupů s tatary (bez urážky, ale přeci jen, chodí se až v pondělí a navíc vstupovat do budoáru dam od vás vůbec není hezké), zabral hromadný start opět na Malinové. Díky počátečnímu motýlku a závěrečné pičulce se startovní pole rozdělilo natolik, že jsem většinu trati ani nikoho nepotkala. Na chvíli jsem se seběhla s Pepkem, ale jiná volba postupu nás brzy rozdělila. Nakonec byl v cíli o chvíli přede mnou. Zuzku jsem pak na jedné uzlovce zachránila, aby si pak vybrala podivný postup na kterém se nemohla lokalizovat a tak doběhla až po mně. Celkově už jsem nedělala mapové chyby jako na middlu, ale ze začátku jsem se hrozně bála, že si něco udělám a má rychlost tak zdaleka nestačila jiným rychlým borcům, kteří se srabácky nechali přeřadit z vyšší kategorie (viď Bobane:)
No a po závěrečném obědě, už jsme se jen naskládali do aut a vyjeli k domovu.