Béčka na Landštejně

Cestou z mistrovství spím LuHovi na rameni, cestou na Landštejn taktéž. Změnil se pasažér po levé straně. Místo Zůzy tam sedí Jiřin. Velké to překvapení. Táta řídí, máma dřímá na sedadle spolujezdce. Mohlo by se zdát, že jedeme na rodinný výlet. Není tomu tak. Jedeme na česká béčka. Proč? Protože se slaví narozeniny. 

Brzdíme v cyklokempu ještě před pardubickým autobusem, který jsme po cestě potkali. Po milionu zatáček je mi trošku zle, ale není to nic, co by nespravila melounová malinovka. Zbytkem posádky jsem zanechána pod pardubickou vlajkou. Jdu pozdě, oni brzo. Alespoň je ale stíhám vyfotit na doběhu. Pak se rychle převléknu, vlepím LuHovi pusu a vyrážím na start. 

Jdu v minutě s jeho dědou a s Panchym. Dle hesla sranda musí být startujem do tohoto velmi zábavného závodu. Jedničku trefím ani nevím jak, dvojku po překonání kopce najdu krásně, trojku razím s přehledem, čtverka je taky za mnou a dobíhám i na pětku - občerstvovačku. S kelímkem v ruce, mapuju dál, když tu se z lesa vynoří Denisa. Sakra, to jsem si říkala jak mi to nešlape...
Hned šestku kazím v dohledávce a na sedmičku volím hloupý postup. Cestou na devítku mne to vyloženě přestává bavit. Druhá občerstvovačka mne taky nepotěší a do běhu se skoro nutím. Když se konečně dostanu do cíle i Béďa se mne ptá, co jsem tam dělala tak dlouho. Rozumnou odpověď nemám. (Výsledky)

Peťa jde pro pivo, zatímco oslavenec rozvazuje svůj dárek. A pak se debužíruje. Peti se medovník totiž opravdu moc povedl. Dokonce i zarputilí masožrouti si ho pochvalovali a snědli celou osminku! Kelímková věž pak rostla až do pozdních hodin.

Ráno se někomu vstávalo lépe než jiným, ovšem nikomu se z teplého spacáku do studeného a mokrého vzduchu venku nechtělo. Nakonec jsme však vylezli všichni - i dost pozdě startující Monička. To už jsme Peťa, LuHo i já byli z lesa zpátky.

Krátká byla totiž o poznání rychlejší, svižnější a zábavnější. Už na dvojce jsem doběhla Štěpánku Kosovou, která se úspěšně trhla až na K16. Na postupu jsem ji viděla málokdy, ale kontrolu jsme vždy razily těsně po sobě. Dělala jsem minimum chyb a běželo se mi skvěle. Zaprvé jsem byla rozběhaná a zadruhé bylo příjemně chladno a ne dusno jako v sobotu. Jedinou brzdou mi tak byly zapršené brýle, přes které nebylo příliš vidět na mapu, takže jsem je vždy na chvíli sundala, abych mohla namapovat. (Výsledky)

Vlažná sprcha, horké kafe a pak studené pivo až do vyhlášení. To už jsem se s LuHem po čtyřech dnech musela rozloučit a s Peťou na dlouhou dobu taky :(