Znojemské mistrovství

Diskutabilní nasazení mé osoby a osob dalších do hlavní kategorie MČR tentokráte necháme stranou. Už jsme se o tom nakecali dost, a i v televizi už se to řádně protřepalo, děkuji pěkně. Raději se věnujme akci samotné.

 Ve čtvrtek před jedenáctou ranní se potkáváme s ostatními u základní školy. Mezi centrem a karanténou stojí hloučky lidí, kteří přemýšlejí, jestli má cenu vůbec do centra chodit. Nakonec do něj zamíříme, odkládáme nepotřebné věci, převlékáme se, loučíme se s nejdražšími.

Schody v karanténě nám poskytují potřebné útočiště. Pozorujeme jak postupně odchází třicítka chlapů. A už je můj čas. Popřejem si hodně štěstí, já hodím batoh na záda a vyrážím. Na předstartu se nás potuluje asi deset. Rozklusáváme, protahujeme a všemožně se snažíme zahnat chlad. Už za chvilku nám ovšem bude vedro. "60" ozve se od koridorů, připravuje se první z nás. Ještě dvě a jde se na to.

ke K3, díky Kade..

Nulování, check, popisy, zvýrazňovač. Bára s Luckou už se na mne smějí. "Mapu máš jedničkou navrch." Kameraman číslo jedna už mne má v hledáčku, ale do vysílání naštěstí nejdu. Zatím. Vyrážím. Zastavení dopravy probíhá hladce a já probíhám na jedničku. Je dobře ukrytá. Na dvojku trošku přebíhám schůdky. Na trojku prý volím špatný postup, co na plat. Kamera číslo dvě až bůhvíkolik a Kade s foťákem. Do toho tmavá mapa a nečitelná trať, na kterou kontrolu že to vlastně jdu? Je nás tu nějak moc - ani  nevím jak a ty tři mám za sebou jak vláček. 

Blíží se výměna mapy, přecházím do chůze - což hezky zaznamená kamera - a skládám a plánuju další postup. Trošku mne zarazí, že správná cesta je do kopce a raději to zkontroluju, než jít špatně. Vláček se zarazí spolu se mnou. Osmička, devítka, desítka, divácký úsek. Peťa s Moničkou ječí, LuHo fotí, kameraman točí a běží se mnou, Matěj komentuje, že jsem průběžně první. Mě se honí hlavou jen jediné: "Vydrž!" 

Konečně ten otravný člověk zmizel a já měním pečlivě namapovaný postup. Hloupost! Dochází mi energie, stehna začínají vynechávat, žaludek se bouří. To není dobré. K14 - už jen kousek. Beru to vnitřkem a pak po schodech! Marně je hledám, pozdě mi dochází, že mi zkratoval mozek a promítl si je jinam než kde skutečně jsou. Posledních sto metrů do kopce po kočičích hlavách, divže nespadnu. V cíli se přemůžu a ještě zamávám babičce, než se odejdu zhroutit dozadu. Na křesílko mne nedostanete, to bych si vám tam ublinkla...
Po chvíli mne tam Libin přeci jen nažene, ale dlouho si neposedím a můžu zmizet. Beru batoh a vmísím se do davu. Moje skupina fanoušků - wau!
Když závod skončí, zatleskáme holkám na bedně. Naši se vydají do centra. Televize se balí a já s Peťou ležíme na náměstí a vyčkáváme, než začnou dobíhat junioři a dorostenci. Lucy, Šíša, David, Jíťa, Pepek, Zůza. Pak už i ostatní. Tatík, máma, LuHo, Peťa, Panchy...

Jdem se převlíct a jdem si na pivo. Zasloužené. Konečně to ze mne tak nějak spadne. Mám to za sebou.
No a jestli chcete vědět jak to všechno dopadlo, tak koukněte sem, nebo ještě sem.
A mapy MČR jsou tady.