Zlínská výprava tak daleko od domova nebyla příliš početnou, ale i tak nás bylo třináct. Čtyři chlapi a dvě ženy v áčku. Plán byl jasný. Kluci se sázeli o dvě respektive jedno pivo pro dva lepší a já s Dagmulou jsme se dohodly, že v sobotu bude lepší ona a v neděli já. Z výsledků je patrné jak to dopadlo.
Když jsem vybíhala na start, dalo se do deště a bylo chladno. Vešla jsem do koridoru ve správném startovním čase, počkala si tři minutky, ukořistila mapu a vydala se do zaříznutých údolí. Některé volby postupů byly správné některé už horší. Po nějakých třiceti minutách jsem se navíc vysekala na kluzkém podkladu a narazila si bok a rameno. Mé závodní morálce to nepřidalo, ale tempo už jsme pomalé měla stejně. Při jednom postupu jsem dokonce do protivky míjela přede mnou startující Janu Balcarovou a dostala jsem dojem, že asi neběžím zas tak špatně. Ale i tak mi to Dagmula natřela.
Po doběhu do cíle jsem se zachumlala do teplých věcí a vyčkávala než se objeví má druhá polovička. Pak jsme spolu zalezli do stánku a dali si ještě před odjezdem pivo a kávu.
Večeření v Turnově proběhlo i s důkladnou obhlídkou města pro ty, kteří zde nikdy nebyli až jsem je nakonec přesvědčila, že vím, kde dobře vaří a tak jsme se usadili u stolu. A opravdu všem chutnalo. Zatímco já se pak unaveně vydala zpátky do tělocvičny, zbytek ještě navštívil místní zábavu a prý rozvlnil celý parket.
Ráno bylo o něco tepleji a dokonce ani nepršelo, ale hustníky byly mokré, a bahna bylo všude habaděj. Na shromaždiště jsme přijeli až zbytečně brzy, podařilo se nám přesvědčit pořadatele, že budeme stát tam kde včera, Petr nám v karavanu - ano, Zůza, Iva a já jsme jeli s Petrem karavanem - udělal zelený čaj, a zůstaly jsme v teple, dokud nebylo na čase vyrazit do lesa. Tedy alespoň pro Ivu. Zůza s ní šla s deštníkem a já se melancholicky rozplývala ve stanu.
Neštěstí nakonec bylo zažehnáno medvědím objetím a já mohla vyrazit na start. Jak jsem si tam tak stála blesklo mi hlavou, že Dým je vlastně hrozné pako, když si nepamatuje, kdy má startovat. Blikne 137 a já vcházím do koridoru, ale co to? Já tu nejsem. A sakryš. Můj startovní čas je 135. Probíhám na čáru přes smějícího se Panchyho a akorát začne pípat posledních pět vteřin. Uf. Jednička je zákeřně blízko a na dvojku se zas zákeřně není čeho chytit. Jenže toho si všimnu až příliš pozdě. "No ty seš blbá." říkám si, "jak se tu teď asi tak najdeš, he?" Naštěstí přede mnou zasvítí lampion a s kapkou pokakanýho štěstíčka je můj.
Pak už si to ťukám v rychlém sledu, až se divím jak krásně mi to jde. Dokonce v momentě, kdy si říkám, že nemůžu a měla bych se zastavit, podle mezičasů i vedu. Nezastavím, ale vzápětí volím nepříliš optimální postup, který mne stojí cca 30 vteřin a i nějaké síly. To už před sebou vidím Ivin dres a zdá se, že ji dotahuju. Nezastírám, že na cizí záda se běhá dobře. Béďa mne hlásí jako druhou a tak to taky vydrží až do vyhlášení. Juch! Konečně mám taky nějaký pořádný diplom.
Ještě jednu kaňku ovšem ta stříbrná neděle má, kromě té skoro Dýmoviny. Karavan tak trochu uvízl a při vytahování jeepem jsme mu urvali jeden řetěz. No, alespoň malou kompenzací pak řidiči bylo mnou vyhrané pivo. Ale dvě mi ještě zůstaly. Cesta domů už pak byla vcelku poklidná.
Po doběhu do cíle jsem se zachumlala do teplých věcí a vyčkávala než se objeví má druhá polovička. Pak jsme spolu zalezli do stánku a dali si ještě před odjezdem pivo a kávu.
Večeření v Turnově proběhlo i s důkladnou obhlídkou města pro ty, kteří zde nikdy nebyli až jsem je nakonec přesvědčila, že vím, kde dobře vaří a tak jsme se usadili u stolu. A opravdu všem chutnalo. Zatímco já se pak unaveně vydala zpátky do tělocvičny, zbytek ještě navštívil místní zábavu a prý rozvlnil celý parket.
Ráno bylo o něco tepleji a dokonce ani nepršelo, ale hustníky byly mokré, a bahna bylo všude habaděj. Na shromaždiště jsme přijeli až zbytečně brzy, podařilo se nám přesvědčit pořadatele, že budeme stát tam kde včera, Petr nám v karavanu - ano, Zůza, Iva a já jsme jeli s Petrem karavanem - udělal zelený čaj, a zůstaly jsme v teple, dokud nebylo na čase vyrazit do lesa. Tedy alespoň pro Ivu. Zůza s ní šla s deštníkem a já se melancholicky rozplývala ve stanu.
Neštěstí nakonec bylo zažehnáno medvědím objetím a já mohla vyrazit na start. Jak jsem si tam tak stála blesklo mi hlavou, že Dým je vlastně hrozné pako, když si nepamatuje, kdy má startovat. Blikne 137 a já vcházím do koridoru, ale co to? Já tu nejsem. A sakryš. Můj startovní čas je 135. Probíhám na čáru přes smějícího se Panchyho a akorát začne pípat posledních pět vteřin. Uf. Jednička je zákeřně blízko a na dvojku se zas zákeřně není čeho chytit. Jenže toho si všimnu až příliš pozdě. "No ty seš blbá." říkám si, "jak se tu teď asi tak najdeš, he?" Naštěstí přede mnou zasvítí lampion a s kapkou pokakanýho štěstíčka je můj.
Pak už si to ťukám v rychlém sledu, až se divím jak krásně mi to jde. Dokonce v momentě, kdy si říkám, že nemůžu a měla bych se zastavit, podle mezičasů i vedu. Nezastavím, ale vzápětí volím nepříliš optimální postup, který mne stojí cca 30 vteřin a i nějaké síly. To už před sebou vidím Ivin dres a zdá se, že ji dotahuju. Nezastírám, že na cizí záda se běhá dobře. Béďa mne hlásí jako druhou a tak to taky vydrží až do vyhlášení. Juch! Konečně mám taky nějaký pořádný diplom.
OB postupy sobota, neděle. Mezičasy sobota, neděle. Fotky od Petra Hostaše: sobota, neděle, vyhlášení
Několik fotek od Kadeho
Žádné komentáře:
Okomentovat