Jsem gentlas a tak nebudu říkat kterou to vlastně napadlo, ale naše extrémní já se po měsících diskuzí rozhodla, že podniknou výlet do Velkých Karlovic a pokusí se přežít svůj první rogaining. A protože nejsme žádné máčky, tak rovnou 24hodin.
Peťa si v rámci tréninku zajela ještě na akádu do Liberce. Já se rozhodla ji vynechat hned ze dvou důvodů. Zaprvé letos nejsem akademik a zadruhé jsem musela našim i trošku pomoct. S LuHem jsme přijeli v pátek ráno a zatímco já se rozhodla nabírat síly, LuHo vyrazil do lesa roznášet. Peťa pak přijela až pozdě v noci a tak jsme rovnou vlezli do pelechu.
V sobotu ráno jsme nervozně posnídaly, pomohly dochystat několik maličkostí, zaplombovaly čipy, vyfasovaly mapu a utekly na hodinu vymýšlet postup a sbalit zavazadla. Za pět jedenáct jsme se společně s ostatními závodníky shromáždily pod obloukem INOV-8 a v celou vyběhly do Valašských kopců.
Začaly jsme vlažně - pochodem po cyklostezce. Cestou jsme stačily probrat všechno, co jsme za poslední půl rok zameškaly. Těsně před odbočením do lesů, nás předbíhal LuHo - šli s ostatními na koupačku a taky hrát volejbal. Tato aktivita se stala osudnou jeho zádům a Jítinu stehennímu svalu. My se mezitím lopotily ve strmých svazích a zarostlých pasekách.
Kolem jedné jsme lehce poobědvaly za pochodu a kolem třetí se nám povedlo se ztratit poté, co jsme navštívili Slovensko. Bylo před šestou, když se nám povedlo konečně najít 96ku a my spěchaly zpět do údolí. Motivací bylo pivo a třeba i něco k snědku. Z této varianty nakonec sešlo a zůstalo jen u piva a kofoly. I tak mi ale tato půlhodinová přestávka prospěla natolik, že jsem podlehla Petinu přesvědčování a místo abychom zamířily nejkratší cestou zpět do hashhousu, vymyslely jsme jinou variantu postupu.
Bohužel s postupujícím soumrakem a bolestí nohou se to ukázalo jako špatná varianta. K tomu se přidalo i několik chyb na postupech a najednou bylo jedenáct večer a my byly děsně daleko od civilizace.
Ještě hodinu jsem si dělala starosti jen se svou vlastní motivací k běhu, ale byla jsem utahaná, a tenhle stupeň unavenosti už nedokázalo odvrátit vůbec nic. Začala jsem se třepat zimou a neměla jsem daleko k žaketu.
Bylo zaveleno k ústupu. Peťu přešla chuť se mnou mluvit, neboť jsem ji přesvědčila, že hledání kontrol v mém stavu je nesmysl. Následovalo třináct kilometrů, během kterých jsme neposbíraly žádné body, jenom se trápily pochodem po asfaltu. Když jsem přešly do závětří přestala jsem se třepat, ale prošitost mi zůstala a už ani jít mi nešlo. A tak jsme doklusaly až zpátky do hash housu. Byly tři ráno a LuHo už spal ve stoje, když jsme se konečně zjevily. Rychle jsme do sebe naházely co nejvíc jídla a čaje a zachumlaly se do spacáků.
Jako další si pamatuju, jak mi zvoní budík. Je sedm ráno a čas vstávat. Rychle se obléknu zpět do běhacího a vydám se splašit něco k snídani. Chvíly s Peťou polemizujeme nad možností vůbec nikam nejít, ale nakonec ji zavrhujeme a jdem posbírat pět kontrol v nejbližším okolí, které za tu námahu stojí. Do cíle stylově sprintujeme a na hodinkách nám svítí 23h34m02s.
Co z toho vlastně máme? Kromě celého zážitku?
Naučila jsem se držet jazyk za zuby, i když mi některé zlozvyky dělají zle.
Dozvěděla jsem se, že dokážu docela dobře fungovat i po patnácti hodinách, ovšem pouze za předpokladu, že se najím i něčeho teplého, nejen müsli tyčinek.
Teď už vím, že se to dá zvládnout. Prostě v tomhle sportu vládnou zkušenosti a my s Peťou je musíme teprve získat. Pak možná budem stejně dobré jako Magda a spol. a bude nám to stačit i na tu bednu, kterou i letos ovládly ve WO24 veteránky.
Na závěr bych chtěla poděkovat Peti za to, že to se mnou přežila.
LuHovi, že se o mě postaral a nenechal mne zmrznout ani ztuhnout.
Pořadatelům za úžasný zážitek, který mi umožnili, když mne nenutili pořádat
a našim soupeřům a souputníkům za příležitost poměřit s nimi síly.
Začaly jsme vlažně - pochodem po cyklostezce. Cestou jsme stačily probrat všechno, co jsme za poslední půl rok zameškaly. Těsně před odbočením do lesů, nás předbíhal LuHo - šli s ostatními na koupačku a taky hrát volejbal. Tato aktivita se stala osudnou jeho zádům a Jítinu stehennímu svalu. My se mezitím lopotily ve strmých svazích a zarostlých pasekách.
Kolem jedné jsme lehce poobědvaly za pochodu a kolem třetí se nám povedlo se ztratit poté, co jsme navštívili Slovensko. Bylo před šestou, když se nám povedlo konečně najít 96ku a my spěchaly zpět do údolí. Motivací bylo pivo a třeba i něco k snědku. Z této varianty nakonec sešlo a zůstalo jen u piva a kofoly. I tak mi ale tato půlhodinová přestávka prospěla natolik, že jsem podlehla Petinu přesvědčování a místo abychom zamířily nejkratší cestou zpět do hashhousu, vymyslely jsme jinou variantu postupu.
Bohužel s postupujícím soumrakem a bolestí nohou se to ukázalo jako špatná varianta. K tomu se přidalo i několik chyb na postupech a najednou bylo jedenáct večer a my byly děsně daleko od civilizace.
Ještě hodinu jsem si dělala starosti jen se svou vlastní motivací k běhu, ale byla jsem utahaná, a tenhle stupeň unavenosti už nedokázalo odvrátit vůbec nic. Začala jsem se třepat zimou a neměla jsem daleko k žaketu.
 |
| tady je nám ještě do smíchu - 0:00 Tanečnice |
Jako další si pamatuju, jak mi zvoní budík. Je sedm ráno a čas vstávat. Rychle se obléknu zpět do běhacího a vydám se splašit něco k snídani. Chvíly s Peťou polemizujeme nad možností vůbec nikam nejít, ale nakonec ji zavrhujeme a jdem posbírat pět kontrol v nejbližším okolí, které za tu námahu stojí. Do cíle stylově sprintujeme a na hodinkách nám svítí 23h34m02s.
Co z toho vlastně máme? Kromě celého zážitku?
Naučila jsem se držet jazyk za zuby, i když mi některé zlozvyky dělají zle.
Dozvěděla jsem se, že dokážu docela dobře fungovat i po patnácti hodinách, ovšem pouze za předpokladu, že se najím i něčeho teplého, nejen müsli tyčinek.
Teď už vím, že se to dá zvládnout. Prostě v tomhle sportu vládnou zkušenosti a my s Peťou je musíme teprve získat. Pak možná budem stejně dobré jako Magda a spol. a bude nám to stačit i na tu bednu, kterou i letos ovládly ve WO24 veteránky.
Na závěr bych chtěla poděkovat Peti za to, že to se mnou přežila.
LuHovi, že se o mě postaral a nenechal mne zmrznout ani ztuhnout.
Pořadatelům za úžasný zážitek, který mi umožnili, když mne nenutili pořádat
a našim soupeřům a souputníkům za příležitost poměřit s nimi síly.
Žádné komentáře:
Okomentovat