Vezmu to hezky při jednom, ač jsem tam vlastně jela dvakrát. Loni na JWOCu jsme si to v Radvanicích parádně užili a tak se tam rádi vracíme. Já to mám dál než PHK, SHK nebo LPU, ale i tak jsem nezavrhla možnost jet tam potrénovat před MČR na Krátké, které pořádalo ASU v sousedních kopcích/skalách.
Měla jsem volný víkend, a LuHovi se těžko něco odmítá, a tak jsem v pátek dopoledne nasedla do rychlíku směr Pardubice. Tradiční zpoždění vlaku mne nevykolejilo, ale zpoždění autobusu už nebylo úsměvné. Nakonec jsem přijela zároveň i s LuHovou mamkou a v celém bytě byl najednou pěkný šrumec. Tak jsme raději něco posvačili a vyrazili na kolo. Cestou necestou a polem nepolem jsme se nakonec dostali až pod Kuňku. Nahoru se mi ale úplně nechtělo, tak jsme se vrátili zpátky domů. Prý později než jsme měli, ale večeře nevychladla.
Ráno se vstávalo brzy, abychom stíhali vlak do Hradce a Trutnova. Ten druhý jsem prospala. Motoráček do Radvanic přijel tak akorát, než nám začalo být na peróně zima. Na parkovišti před zastávkou bylo podivně rušno, ale jakmile jsme zahlédli dresy Slavie, tak nás to trklo. Pozdravili jsme, pokecali a chystali se do lesa. Mezitím už vyběhli roznašeči s přáním, že si snad nebudeme krást kontroly.
Na programu byl kombotech. Úvodní koridor i Švýcarská proběhly bez problému, hustníková pasáž byla vtipně zdvojená a tu se objevila i chybka. Následoval přeběh do kamenného svahu a to bez vrstevnic. Ač jsem stála u kontroly, poněkud jsem nevěřila vlastním očím, ale když jsem si to srovnala v hlavě, už mi to tak neskutečné nepřišlo a radostně jsem seběhla k vrstevnicovce, která nás provedla přes louky k autům.
K obědu jsme se přesunovali do "Hotelu Bouda". Spíš bouda než hotel nás již zvenčí překvapil svou omšelostí, ovšem prvotní překvapení hned po vstupu do interiéru vystřídal druhotný šok a u některých snad i úlek. Tak kouzelně přeplácané místnosti jen tak neuvidíte. V jídelní části pak to, co nedokázalo zaplnit jídlo, zaplnily dojmy z všemožných výzdobných prvků. Jen malou ukázkou: Fešák Hubert, žába a ryba jako lustr, kopýtkový věšák, veverka jako držák párátek, dřevěný hádek a spousta deskových her. Korunu všemu ovšem nasadil portrét Bedřichův a hudební podkres, který nám pan vedoucí servíroval.
Před odpoledním middlem jsme se takříkajíc natáhli do starožitných postelí. Ono totiž natáhnout jsem se mohla tak asi já, zbytek výpravy s tím měl značné potíže. Ovšem moje postel zase na druhou stranu děsivě vrzala při jakémkoli pohybu.
Před odpoledním middlem jsme se takříkajíc natáhli do starožitných postelí. Ono totiž natáhnout jsem se mohla tak asi já, zbytek výpravy s tím měl značné potíže. Ovšem moje postel zase na druhou stranu děsivě vrzala při jakémkoli pohybu.
Middle nad Ostaší prověřil především naši fyzickou sílu a pak taky trpělivost při střetu s turisty. Japonské hustníčky už mám tedy pro Švýcarsko zmáklé. Dalo by se říct, že mi to šlo vcelku krásně, jen kdybych na postupu na šestku nevyužila pěšiny, která podle mého názoru vůbec nebyla v mapě, jenže byla a vedla mne na opačnou stranu, než jsem chtěla. Chvíli mi zabralo vrátit se na správný postup. Ve skalním městě jsem si pak ještě málem zalítala, při pokusu vyškrábat se nad ně, no a povyrostlé stromky v semi-open taky nedávaly úplnou volnost k průběhu.
Po večeři však přišlo největší zděšení dne, a to, když jsme zjistili, že pivo dostaneme naposledy v devět, neboť pan vedoucí odchází domů. I to jsme ovšem nakonec zmákli, dorazili se přivezenými brambůrky a šli vrzat. Tedy spát.
Po snídani jsme sbalili svých pár švestek a vrátili se na Závoru. Tři kilometrové okruhy nám tak akorát vyplnily čas do odjezdu vlaku. Z dvanácti kontrol jsem udělala jen jednu menší a jednu větší chybku, obě nepozorností, časově to ovšem bylo rychlé a tak jsem mohla domů odjíždět spokojená.
Po snídani jsme sbalili svých pár švestek a vrátili se na Závoru. Tři kilometrové okruhy nám tak akorát vyplnily čas do odjezdu vlaku. Z dvanácti kontrol jsem udělala jen jednu menší a jednu větší chybku, obě nepozorností, časově to ovšem bylo rychlé a tak jsem mohla domů odjíždět spokojená.
V sobotu ráno se mi překvapivě vstávalo docela dobře, ač jsme odjížděli už 5:45. Všichni přišli včas, jen ten minibus dorazil až na šestou. Cesta naštěstí rychle ubíhala (dokonce i kolem Boudy jsme projížděli) a tak jsme parkovali ještě na P1 a vzápětí už jsme měli připravený stan. Nějakou tu hodinku jsme poseděli a pak už bylo 12:00 a my se pomalu, ale jistě vydali směr karanténa. Nejlepší to měli Pepek a Zůza, kteří ji jen proběhli. Pak následovala Lucy a Jíťa a nakonec jsme se dočkali i já a minutu po mně LuHo a někdy potom i Dejv a Casper.
Hned na jedničku jsem lehce zaváhala a správný kámen objevila až po řádném ujištění, že jiný, větší už v téhle části lesa nenajdu. Až po devítku se mi šlo hezky a i docela čistě. Zde přišla první chyba v dohledávce, neboť jsem přes vysoké kapradí kontrolu neviděla, ač jsem si byla jistá, že jsem správně. Abych viděla na další postupy a současně i na popisy, musela jsem rozložit mapu, a to mne jaksi rozhodilo. Náhle jsem nebyla schopná koukat na správný postup a číst u toho kódy vzhůru nohama a už z toho byl kiks na K13 a ještě větší na K14, kde jsem chtěla doběhnout až k cestě, ale nepovedlo se. Při postupu na další kontrolu se zdálo, že se zase uklidním, jenže opak byl pravdou a na K17 jsem opět nechala minutu na dohledávce. Do cíle už to pak šlo naštěstí samo a jelikož jsem šla skoro poslední, a doběhla dvanáctá, tak jsem postoupila do finále B ani nevím jak. (Výsledky D21A)
Před večeří jsem zvolila polohu ležícího střelce, což se později ukázalo jako dobrý nápad, neboť Zlínská skupina rozhodla, že si ještě uděláme vycházku do skal, jak kdyby jich dnes nebylo dost. Vylezli jsme si asi tři sta prudkých schodů na vyhlídku a hurá na něco k snědku. Ovšem někam se nám ztratila většina mužstva. Ukázalo se, že porce bramborových knedlíků je tak malá, že nám už po půl hodině opět vyhládlo. Když jsme se opět kompaktní a dojedení kolem desáté vrátili na ubytování, zazvonil mi telefon a místo blahodárného spánku jsem se odebrala zachránit Pardubickou sestavu v hotelu Sokol, kde se oddávali pivu za 16,- spolu s Luhačovickou skvadrou. Návrat hlásíme v 1:45.
Ještě ráno se někteří motali tak, že je s podivem, že trefili na start a dokonce se probojovali bez vynechání terčíku až do cíle. Já se vzbudila s bolestí hlavy z nevyspání a z bolestí zad z tancování. To vše naštěstí vyřešila jedna růžová lentilka. LuHo šel 4 minuty po mně a tak jsme vyrazili na start společně. Ukázalo se, že času jsme si nechali právě tak akorát. Sluníčko na chvíli zalezlo a dokonce to vypadalo, že začne i opravdu pršet, ale nakonec na nás nezbyla nitka suchá nikoli od deště.
Šlo mi to krásně, nebo jsem si to alespoň myslela. Minutka na trojce z důvodu podivného popisu, šestka s horolezeckou vložkou, úžasná sedmička, vyběhnutý kopec na osmičku. "Jojo, tohle je bažinka, tady mezi skalkami za kopeček a tady už.." Sakra K11 96 - kde je? A proč ji tady hledá tolik lidí? Máte ji, víte kde jste, na co jdete? Ozývalo se ze všech stran. Kuš! Seš blbá, musí být tady. Není? Ale je, jenže za stromem a za paní. +3:15.
Nic se neděje, jedeme dál. Při odběhu ze třináctky už mám za zády Věrku o čtyři minuty. Trošku jí cuknu, jenže si palcem zakrývám dvě kontroly, a místo traverzu na K15 (113) sbíhám 5 vrstevnic ke K17 (103). Padají sprostá slova a já napravuji co se dá, není toho mnoho. Do cíle se dohrabu minutu a půl za Věrkou. Celkově pak dostanu 11 minut. Osmnácté místo úplně není to, co jsem od sebe chtěla vidět, ale zato můžu říct, že se mi běželo fakt skvěle oproti posledním áčkám. (Výsledky D21B)
Pak už jen párek, pivo a koukat na obrazovku, než doběhnou áčková finále. Vyhrála Vendy a Šéďa :)
Cestou domů usínám div že nezemřu na skrčeniny a nezalknu se vedrem, které způsobila podivně topící klimatizace.
Broumovským skalám dvakrát Zdar!
Hned na jedničku jsem lehce zaváhala a správný kámen objevila až po řádném ujištění, že jiný, větší už v téhle části lesa nenajdu. Až po devítku se mi šlo hezky a i docela čistě. Zde přišla první chyba v dohledávce, neboť jsem přes vysoké kapradí kontrolu neviděla, ač jsem si byla jistá, že jsem správně. Abych viděla na další postupy a současně i na popisy, musela jsem rozložit mapu, a to mne jaksi rozhodilo. Náhle jsem nebyla schopná koukat na správný postup a číst u toho kódy vzhůru nohama a už z toho byl kiks na K13 a ještě větší na K14, kde jsem chtěla doběhnout až k cestě, ale nepovedlo se. Při postupu na další kontrolu se zdálo, že se zase uklidním, jenže opak byl pravdou a na K17 jsem opět nechala minutu na dohledávce. Do cíle už to pak šlo naštěstí samo a jelikož jsem šla skoro poslední, a doběhla dvanáctá, tak jsem postoupila do finále B ani nevím jak. (Výsledky D21A)
Před večeří jsem zvolila polohu ležícího střelce, což se později ukázalo jako dobrý nápad, neboť Zlínská skupina rozhodla, že si ještě uděláme vycházku do skal, jak kdyby jich dnes nebylo dost. Vylezli jsme si asi tři sta prudkých schodů na vyhlídku a hurá na něco k snědku. Ovšem někam se nám ztratila většina mužstva. Ukázalo se, že porce bramborových knedlíků je tak malá, že nám už po půl hodině opět vyhládlo. Když jsme se opět kompaktní a dojedení kolem desáté vrátili na ubytování, zazvonil mi telefon a místo blahodárného spánku jsem se odebrala zachránit Pardubickou sestavu v hotelu Sokol, kde se oddávali pivu za 16,- spolu s Luhačovickou skvadrou. Návrat hlásíme v 1:45.
Ještě ráno se někteří motali tak, že je s podivem, že trefili na start a dokonce se probojovali bez vynechání terčíku až do cíle. Já se vzbudila s bolestí hlavy z nevyspání a z bolestí zad z tancování. To vše naštěstí vyřešila jedna růžová lentilka. LuHo šel 4 minuty po mně a tak jsme vyrazili na start společně. Ukázalo se, že času jsme si nechali právě tak akorát. Sluníčko na chvíli zalezlo a dokonce to vypadalo, že začne i opravdu pršet, ale nakonec na nás nezbyla nitka suchá nikoli od deště.
Šlo mi to krásně, nebo jsem si to alespoň myslela. Minutka na trojce z důvodu podivného popisu, šestka s horolezeckou vložkou, úžasná sedmička, vyběhnutý kopec na osmičku. "Jojo, tohle je bažinka, tady mezi skalkami za kopeček a tady už.." Sakra K11 96 - kde je? A proč ji tady hledá tolik lidí? Máte ji, víte kde jste, na co jdete? Ozývalo se ze všech stran. Kuš! Seš blbá, musí být tady. Není? Ale je, jenže za stromem a za paní. +3:15.
Cestou domů usínám div že nezemřu na skrčeniny a nezalknu se vedrem, které způsobila podivně topící klimatizace.
Broumovským skalám dvakrát Zdar!
Žádné komentáře:
Okomentovat